Deník Skotsko 2003

Skotsko 18.7. – 10.8. 2003

Deník výpravy – Honza, Hanka a Zuzka

 

18.7.2003 – Pátek

            Tak už odbila osmá hodina večerní a jsme zrovna v Plzni. Není nic, co by nás ještě odvrátilo od úmyslu vydat se na naši cestu. Ještě nejméně 16 hodin se povezeme v klimatizovaném buse, batohy budou odpočívat v kufru a plné tašky jídla budou lákat ke snězení. A pak už to začne natvrdo – jestli se tak ovšem půldenní návštěva Londýna dá nazvat. Škoda, že pojedeme tunelem, a tudíž nespatřím pověstné bílé útesy doverské. Co se počasí týká, zatím je (navzdory předpovědi) až nepříjemné horko a skoro jasno.

 

Právě zapadlo slunce a my překračujeme hranici v Rozvadově vstříc novému dobrodružství. Je mi hezky, jsem volná, konečně odpoutaná od každodenních starostí a stresů.Naše skupinka je kompletní. Seskupení sice neproběhlo podle plánu, nicméně bylo úspěšné. Zuzka k mému překvapení přijela do Prahy už ve čtvrtek v domnění, že je pátek a tak jí Michal poskytl azyl. Honza naopak dorazil na poslední chvíli a jako typicky u nás ještě balil věci. Nebylo ale moc zle, na Florenc jsme přišli s dvacetiminutovou rezervou.

 

Dnes jsem vstávala naposledy z postýlky. S Hankou jsme udělaly poslední nákupy, přebalily po sté batohy. Pak přišlo na řadu jídlo. Můj příděl jídla měl mít kolem 8 kg, to jsem protestovala. Chudáci Hanka s Honzou mi odlehčili o 3 kila, ale mě se můj batoh pořád nelíbil. Byl hodně těžký. Sotva jsem ho dovlekla na zastávku tramvaje. Představa, že ho budu vláčet po náročných terénech 18 dní byla strašná. Ale nějak se mi ho podařilo dovést na Florenc a v autobusu jsem na jeho tíhu úplně zapomněla. Celou cestu jsem, jak je mým zvykem, opět prospala, a tak jsem se probudila až v Calais.

 

 

19.7.2003 – Sobota

            9:30 – V Calais čekáme před Eurotunelem. Noc byla celkem dobrá, prospal jsem větrné mlýny. Venku je opět skoro jasno a už 22°C. Snad se nám podaří proniknout na ostrovy bez problémů!

            14:43 – A už jsme v Londýně! Imigrační úředníci nás potkali už v Calais, ale nakonec prošel celý autobus. Ten můj byl náhodou zrovna z Bedfordu, takže jsem nemusel ukázat ani jízdenku zpět ani peníze. Možná také zapůsobilo loňské americké vízum.

            Eurotunel má vychytané vlaky, které vůbec nedrncají, nanejvýš trochu houpou. Mohli jsme i vystoupit a procházet se kolem autobusu a aut nebo se koukat z okének – v tunelu ale pochopitelně nebylo nic vidět. Uvítal nás bílý kůň.

            Na Victoria Station bylo dost lidí, trochu jsme pobíhali, a potom si nechali batohy v úschovně á ₤4,- a vyměnili dohromady 450 USD. A pak už jsme se vydali nalehko do Londýna. Zblikli jsme Buckinghamský palác a teď sedíme v Green Parku hned vedle. Všude tu sedí nebo se válí po trávě plno lidí – inu Anglie. Zuzka nechala v autobuse penál a zaznamenala tak první ztrátu naší cesty.

            17:15 – Fotili jsme se u stráže před St`James Palace, pak u lva na Traffalgar Square (až tedy na Hanku, která nechtěla šplhat), teď jsme na cestě k Toweru – konkrétně u katedrály Svatého Pavla.

            21:20 – Procházka Londýnem je u konce. Myslím, že to byla dobrá rozcvička na zítřek. Ve foťáku už mi bohužel zase došly baterie. Nedá se nic dělat, fotit chci, a proto jsem si koupil další čtyři (₤4,75). To je hrůza. Přešli jsme dvakrát Millenium Bridge, jednou Tower Bridge, obešli Tower a také šli kolem London Eye, Big Benu, Houses of Parlament, Westminster Abby a Westminster Cathedral (červené cihly). Také jsme v autobusové budce přečkali první britský déšť (pláštěnky jsme měli v úschovně). A nakonec jsem si dal po vzoru holek (já tedy velký) vanilkový milk-shake. Teď mi nic neschází, snad se trochu umýt. Pak už bude 23:00 a přijede nám postýlka … Ó, jak to připomíná loňské USA. Ale jen do zítřka, potom už nastoupí nespoutaná divočina a trojice obtěžkaných zelených příšer vyrazí na svou dlouhou pomalou cestu.

            Za dnešek je třeba pochválit Zuzku, díky které jsme se o Londýně dozvěděli mnoho zajímavostí (třeba co má každý správný taxikář v kufru, proč se jezdí vlevo, že lvi na Traffalgar Square nosí štěstí a jsou odliti z kanónů oné bitvy, že kdo z královské rodiny se nebere ve Westminster Abby, nemá v manželství štěstí, …).

 

Právě jsme docestovali do Calais. Vypadá to, že nás na druhou stranu kanálu La Manche převeze vlak tunelem pod mořem. Je to docela škoda, protože neuvidíme moře. Celníci začali kontrolovat naše zavazadla. Doufám, že nenajdou lihový a plynový vařič. Vše proběhlo hladce, cesta tunelem se mi moc nelíbila, ale přežila jsem ji ve zdraví. V Londýně jsme si uschovali krosny a vydali se na téměř desetihodinovou procházku po pamětihodnostech. Odpoledne mě otrávily davy turistů, ale večer už se mi Londýn docela zamlouval. Šli jsme podél Temže a pozorovali Tower Bridge a loď Belfast, kolem kroužili rackové. Potom se přihnala bouřka a my nevybaveni pláštěnkami jsme před Big Benem zmokli. Před desátou jsme se vrátili na Victoria coach station a čekáme na autobus do Glasgow.

 

Do sobotního rána jsem probudila v Calais, kde nás měla čekat vstupní kontrola do Velké Británie. Celkem jsem z ní měla strach, protože jsme neměli ten zatracený zvací dopis. Ale dopadlo to dobře. Nejdříve jsme se všichni nahnali k jednomu úředníkovi. Ten nás samozřejmě vyhodil, prý máme chodit po jednom. A tak jsem skončila u jednoho mladého. Ten se mě zeptal jak dlouho budu ve Velké Británii, kam mám namířeno, jaké je mé zaměstnání doma a za 2 minuty jsem měla povoleno vstoupit na Britské ostrovy. Pak už následovala cesta vlakem, který jsem poprvé prošla a dokonce jsem sebrala odvahu a šla zde i na záchod. Příjemné překvapení! Náš autobus nás vyložil na Victoria Station. Zde jsme měli asi půl dne čas, a tak jsme si uložili zavazadla do úschovny, proměnili peníze vydělané ve Státech a vydali se vstříc Anglické metropoli.

Naše procházka směřovala nejprve k Buckinghamskému Paláci a k soše královny Viktorie. Následoval oběd v St James’s perku. A pak jsme se vydali z rohu Green Parku kolem hotelu Ritz k Jame´s Palace, kde jsme se vyfotili s Bobíkem a pak jsme se najednou ocitli u National Gallery, vyslechli kázání nějaké sekty. Na Trafalgaru jsem se s Honzou vyfotila na jednom se lvů strážících Nelsona a pak jsme pokračovali dál po Victoria Embankment směrem k St. Paul´s Cathedral. Odtud naše kroky vedly k Tower Bridge. Přešli jsme po Millenium Bridge a pak už jsme viděli slavný i obávaný Tower. Po cestě jsme viděli i slavnou Golden Hind Francise Drakea a měli jsme možnost přejít přes nějaký most, kde byla podlaha poseta samými hvězdičkami. Tower Bridge svou jedinečnost nezapře a pevnost Towers of London opravdu budí respekt. Proto jsme ji obešli kolem dokola a vraceli se zpět na Victoria Station. Na zpáteční cestě jsme šli kolem Temže, trošičku jsme zmokli, ale zato jsme viděli, že Tower Bridge se neotevírá jen ve středu, ale i v sobotu! Mezi kapkami deště jsme proběhli kolem Houses of Parliament, poslechli si  Big Ben, viděli Westminster Abbey v celé své nádheře a už jsme byli na Viktorce. Tady jsme provedli nutnou, i když zběžnou hygienu na záchodcích a čekali na autobus do Glasgow. Autobus moc pohodlný nebyl, to mě v Anglii celkem překvapilo. Nebylo kam dát nohy ani kam opřít hlavu. Celou cestu z Prahy do Londýna jsem přežila bez bolesti zubů, ale teď za těch 8 hodin jsem si to vynahradila!

 

 

10.7.2003 – Den první

            8:33 – Odjíždíme z Glasgow do blízkosti Loch Lomond, konkrétně městečka Balloch. Je polojasno, ráno při příjezdu sem pršelo. V 5:00 jsem poprvé uviděl skotské kopce a krajinu – nádhera.

            21:07 – Jsme ve stanu, po chutné večeři (rýže s omáčkou – sýrová s uzeným vylepšená taveným sýrem) a skoro už jdeme spát. Dnes jsme ušli asi 11 km, převážně po asfaltové cyklostezce. Hanka šlape velice dobře, má výrazně vyšší tempo než Zuzka. Ta je naopak dost ráda, že došla (už v Ballochu jsem jí musel odebrat rýži, jinak by ji snad vyhodila do koše).

            Počasí je tu asi pravé skotské, dneska jsme nasazovali pláštěnky nejméně pětkrát. Prudší sprška dokonce přerušila i stavbu stanu. Na druhou stranu je pořád docela teplo. Stan jsme dnes postavili na odpočívadle u městečka Luss na západním pobřeží Loch Lomond. Nebylo tu ale nikde dost místa, takže máme některé kolíky skoro v obrubníku, kdežto druhé tonou v křoví a bahně. Pokud dnes v noci nepřijde průtrž mračen nebo vichřice, bude to jedině dobře.

            Jsme sice určitě na public land, ale stejně mám ze stanování přímo v civilizaci trochu obavy. Nedaleko nás je naštěstí ještě jeden stan, který tu rozbil nějaký motorista. Před spaním jsem se byl vykoupat na Adama v jezeře, umýt tam nádobí a vyčistit si zuby. Teď mi vůbec nic neschází, a protože už na to není moc vidět, půjdu taky do spacáku. Zítra po přejezdu trajektem bychom se měli dostat už do pravé divočiny na West Highland Way. Ty tři týdny nebudou snadné, to už vím. Budeme zápasit s vlhkem, komáry, těžkými bágly (můj teď měl 27 kg) i sami se sebou. Doufám však, že to nakonec všichni vydržíme a po pár dnech zotavení doma nikdo nebude litovat, že sem jel.

 

Cestu do Glasgow jsme jak takž přežili, v autobuse bylo neuvěřitelně málo místa na nohy. Cestou pršelo, ale nyní, když už téměř nastupujeme do autobusu za čtyři libry směr Loch Lomond, kterým jsme si rozhodli ušetřit čas, začalo krásně svítit slunce. Už jsem spokojená, jsem v milovaném Skotsku a ještě za pěkného počasí. Vystoupili jsme v Ballochu a po dlouhém váhání a přemítání jsme se nakonec rozhodli obejít jezero z druhé tj. ze západní strany, abychom ušetřili čas. Vedle silnice vedla stezka pro cyklisty, po které jsme se vydali každý s minimálně dvaceti kilogramy zátěže na zádech. Byla to únavná cesta, ale s krásným výhledem na Loch Lomond a okolní kopce. Každou chvíli jsme si oblékali a sundávali pláštěnky a večer jsme za deště postavili stan s výhledem na v mlze se utápějící vrcholek Ben Lomond.

 

Dnes jsme strávili první den v divočině. Z Glasgow jsme jeli autobusem do Balochu. Tam jsme vystoupili spíš na odpočívadle než na zastávce. Odtud jsme doťapkali k supermarketu a tady začala naše první pěší tůra do městečka Luss. Celá trasa byla pro mě strašně náročná. Několikrát jsem měla slzy na krajíčku a nadávala jsem jak špaček, že nikam nejdu a že jsem udělala chybu, že jsem jela, protože to nezvládnu. Ale první den jsem zvládla a odměnila se zmrzlinou. Mohli jsme ujít tak 9 – 10 km, z předpokládaných 15. Uvařili si večeři a šli spát. Bohužel můj batoh se spacákem i přes pláštěnku navlhl, tak nevím, jakou budu mít noc.

 

 

21.7.2003 – Den druhý

            21:30 – Luss jsme opustili, opět provázeni dešťovými přeprškami asi v 9:50. Došlapali jsme po asfaltové cyklostezce do Inverbergu, odkud nám měl jet třikrát denně přívoz naproti do Rowardennanu. Cedule u mola však hlásala, že jezdí jen v 10:30 a v 18:00. A bylo už 11:00. Naštěstí zrovna připlouval motorový člun se třemi pasažéry. Nemuseli jsme řidiče dvakrát prosit, byl to ten převozník za pět liber za každého nás převezl. Bylo to super – vítr fičel a voda kolem nás stříkala do všech stran.

            Pak už jsme vyrazili na West Highland Way. Hned za vískou jsme uviděli nádherný příklad značeného tábořiště zdarma – malý kousek travnatého plácku u potoka s cedulí. Ideální, ale kde bude další?

            Déšť střídalo občas i sluníčko, Zuzku bolelo všechno a zase se začala vléct, Hanka šlapala a fotila jako rarášek. Občas jsme potkali i jiné turisty s batohy.

            K obědu jsme si udělali rýžové nudle se sójou, kterou jsme ještě vylepšili zbytkem Zuzčiny Vysočiny, kterou jsem už více než den nosil v kapse. Opět jsem při této příležitosti také aktivoval foťák.

            Vtipem odpoledne byla strážkyně parku, která nás míjela v protisměru právě v době, kdy jsme měli pauzu a začalo pršet, takže holky seděly v jépéčkách na batozích. Zeptala se, jestli si může pořídit foto. Asi nic takového ještě v životě neviděla. Taky mi potvrdila, že další free camping place je u Inwersnaid, což je ještě pět kilometrů. Zuzce se to zdálo hrozně daleko, ale nakonec jsme tam se značným úsilím v sedm večer došli. Místo to bylo skvělé, stan šel postavit krásně, dokonce moje suché sirky zachránily jednu dvojici od studené večeře. Netábořili jsme tu totiž sami – byly tu ještě nejméně čtyři další stany.

            K večeři byly barevné nudle (mrkev a brambory) s omáčkou. Pak při převlékání ve stanu začala Hanka křičet, že vidí rohy. A opravdu – po cestě šly divoké kozy. Hned jsem se je jal stíhat s foťákem. Pořídil jsem za cenu mokrých kalhot a opuštění značené cesty skvělou (doufám) sérii záběrů. Holky se šly mýt do jezera. I já si tam potom zaplaval. Bylo to skvělé – opět na Adama, dva kluci na břehu se ani nedali vyrušit  z klidu.

            Pak byly ještě masáže Hančiných lýtek, útěk na záchod mezi muchničkami, promítání koz, psaní deníčků, … Cca ve 23:00 jsme ulehli. Dnes jsme ušli docela dost – asi 11 km. Ke konci už to byla pravá stezka pro pěší po břehu jezera. Všude je tu plno potoků s malými i většími vodopády. Mlha a mraky občas odkryly výhled na hory za jezerem i před námi. Krajina je pěkná.

 

“All the wide world is beautiful

and it matters but little where to go….

The spot where chance to be

always seems the best”

John Muir 1890

 

Právě stojím na molu v Inversnaidu a dívám se na Loch Lomond, na jeho slabě čeřící se hladinu, v které se odrážejí vrcholky  protějších hor. Počasí se konečně umoudřilo a mlha pokrývající  vrcholy hor září a ve své záři se podobá zlatu. I hejna muchniček někam zmizela a my si tak můžeme vychutnávat kouzlo okamžiku. Z dáli je slyšet hučící vodopád, kolem kterého jsme před chvílí přišli. Batohy trůní na lavičce a my se po celodenním moknutí ohříváme o sluneční paprsky. Dnes se nám podařilo napojit na West Highland Way díky člunu, který nás převezl ze západní strany jezera na východní. Jízda to byla opravdu divoká a v zimní bundě mi bylo akorát. Pán nám vyprávěl, jak tu bylo před dvěma dny krásně a my pozorovali černě a zlověstně vypadající oblohu a nechali se zkrápět deštěm. To byl pouze básnický obrat, byl to totiž pěkný liják. Konečně naše nožky přestaly trpět na asfaltu, neboli na cyklostezce. Právě když jsme přestávkovali a krčili se spolu s batohy v našich vojenských JP-pláštěnkách, potkali jsme správkyni parku. Říkala, že vypadáme jako Loch-lomondské příšerky a vyfotila si nás. Cestou jsme viděli krásné přírodní scenérie. Nemám s chůzí s mým těžkým batohem žádné problémy, asi jsem si před odjezdem opravdu zvládla zlepšit fyzičku. Zuzka je místy trochu zoufalá, ale jsme skupinka a ta drží pospolu. právě se jdeme utábořit o dalších jedenáct kilometrů severněji než včera. Na místě vyhrazeném v národním parku Loch Lomond už stojí dva stany. Uvařili jsme si barevné těstoviny se svíčkovou omáčkou. Když jsem se ve stanu převlékala do plavek, uviděla jsem u protějšího stanu parohy a hlavu kamzíka. Byla to ale divoká koza. Protože už jsme se tři dny nekoupali a protože muchničky nedokázaly vzdorovat větru, vlezla jsem ve svých bikinkách do 15 stupňů chladného Loch Lomond. Byla to asi minutová koupel a ten pocit čistoty stál za to.

 

Ani mi v noci nebyla moc zima. Probudila jsem se zimou jen 2krát. Jednou jsem si vyhrabala mikinu a podruhé jsem se přikryla zimní bundou. Ráno jsme vstali kolem 8 hodiny, posnídali českou veselou krávu s vlhkým anglickým chlebem, sbalili stan a vydali se opět cyklistickou stezkou do Inverbergu. Tam jsme nasedli na vyhlídkový člun, který nás převezl do Rowardennan. Převozník byl celkem pohledný mladý blonďák, kolem 30. Měla to být vyhlídková jízda, ale výklad krátil jen na počasí a sbalil každému 5 liber. Pak jsme se napojili na turistickou stezku a došli až do Inversnaid. Celou cestu jsme poznávali skotskou přírodu, viděli jsme např. stromy podobné rododendronům, kapradiny, fialové zvonečky… Brečet se mi chtělo jen 2krát, a po obědě jsem byla celkem hodně vyčerpaná, ale nějak jsem dolezla až do cíle. V kempu jsme postavili stan, a dokonce jsme se s Hankou i umyly v jezeře. Říkám jen umyly, protože to byla fakt rychlovka. Voda byla jako led, ale nám bylo celkem teplo. Honza si šel jako obvykle zaplavat. Poprvé v životě jsem se koupala polonahá – nahoře bez, ale nikoho to nepobuřovalo. Když jsme umývaly nádobí, uviděli jsme divoké kozy, které nám přeběhly přes Camping site. Jinak doufám, že mi už vyschl spacák.

Ještě perličku na závěr. Když jsem si vyžadonila odpočinek, začalo pršet a my s Hankou si vlezly do pláštěnek a schovali jsme pod pláštěnky i krosny. Vypadaly jsme jak bobky s nohama. Zrovna kolem projížděla správkyně oblasti a vyfotila si nás jako raritu!

 

 

22.7.2003 – Den třetí

            Dnes bylo velice pěkné počasí, jediný slabý deštík skoro nepotřeboval krytí pláštěnkami. Z tábořiště jsme vyšli pět minut před limitem pro opuštění, tedy v 9:55. Brzy jsme došli k Rob Roy`s Cave, kterou jsme si za cenu krvavých obětí (zase ty muchničky) prohlédli. No, nebylo mu tam s kozami asi moc veselo.

            Cestička se dále vlnila po břehu Loch Lomond a překonávala mnohé jeho levostranné přítoky dřevěnými můstky či jen tak po kamenech. Neumožňovala příliš rychlou chůzi, proto Zuzka relativně dobře stačila. Potkali jsme ještě dvojici divokých koz. Nakonec jsme se s královnou skotských jezer rozloučili a vydali se do kopců pokrytých pastvinami s porůznu se pasoucími ovcemi. Já i Zuzka jsme jednou upadli pod tíhou batohů. Já jsem to složil po uklouznutí na kameni do trávy, Zuzka se skulila na mokré cestičce, přičemž udělala s kotníkem nehezký pohyb, až mi zatrnulo. Nakonec ho snad bude mít jen lehounce natažený. Jednou taky dokázala velice rychle vstát i s batohem – to když si po třech minutách pohodlného sezení na kameni všimla, že je na něm mraveniště. Došli jsme až do Inverarnanu, kde byl ale jen placený kemp za pět liber na osobu. Tak jsme po odpočinku (a u holek i dokoupení sladkostí a návštěvě záchodu) pokračovali ještě kousek. Pak jsem vyrazil na průzkum a objevil mezi řekou a silnicí pod stromy skrytý plácek. Tam jsme se ubytovali. K večeři byla rýže s těstovinovou omáčkou s posledním trojúhelníčkem sýra (Hanka při vaření jednu vylila). Před spaním jsem se v té řece vykoupal (pozn. jedná se o řeku Falloch). V noci nepršelo.

 

Právě stanujeme ukryti v roští v národním parku. Po dvanácti kilometrech naší cesty byl bohužel jen placený kemp a to čtyři a půl libry na osobu a to je pěkné vydřidušství. Dnes jsme opustili královnu skotských jezer Loch Lomond a přešli pomyslnou čáru do vysočiny. Cesta nebyla náročná, místy trochu bažinatá, ale horské vrcholky vykukující z mlhy s pasoucími ovcemi jsou kouzelné.

 

Dnes jsme vyšli z Inversnaid a šli podél jezera cestou necestou. Potkali jsme jeskyni Rob Roye. Tu jsme s Honzou prolezli. Málem jsem zahučela ze skály dolů, ale Honza mě  naštěstí chytil a pak jsme vlezli dovnitř. Moc tam toho k vidění nebylo, ale bylo zajímavý vidět, jak tam někdo žil s kozami.  Já mám zafixováno, že to byl Robert the Bruce, Honza říkal, že to byl ten Rob Roy. Každopádně si chci přečíst od Waltra Scotta Lady of the Lake a Rob Roy, tam se to jistě dozvím! Po krátké zastávce jsme pokračovali po naší trase. Šli jsme po neschůdných kamenech, kapradinovými cestičkami, lesními pěšinkami, přes louku, kde se pásly ovečky, a také jsme viděli další divoké kozy. Teď už je tu celkem chladno a hodně kopců, asi jsme už na Vysočině. Kolem roste nádherný růžový vřes. Při jedné přestávce jsem si sedla do mraveniště a obdržela pár kousanců, ale na druhé straně, tak rychle jsem s krosnou ještě nevyskočila, tak jako teď! A také jsem jednou nešikovně spadla a podvrtla si kotník. Teď mě celkem bolí a bolí mě i pravé rameno, ale ráno to snad bude lepší.

Dnes jsme došli do Invernann. Byl tu kemp, ale strašně drahej. Chtěli 4,5 liber za osobu. Tak jsme si s Hankou nakoupili sladkosti a vydali společně s Honzou hledat Camping site. Našli jsme místo u hlavní silnice, ale také u řeky. Asi to moc legální nebylo, ale trocha nebezpečí nám neuškodí.

 

 

23.7.2003 – Den čtvrtý

            10:05 – Dnes jsem předvedl v 7:00 vzorové autobuzení (škoda, že jsem se kvůli tomu musel vzbudit i v pět  a ve čtvrt na šest). Rychle jsem se sbalili a posnídali jsme až zpátky na stezce. Byly vločky s cukrem a papayou. Teď pokračujeme po stezce dál. Jde celkem po rovině proti proudu řeky. Ačkoli má i ideální povrch, Zuzka jde jako kdyby měla už každou chvíli pod tím batohem upadnout. Drobně mží.

            22:23 – Došli jsme až do Tyndrumu, ale žádné tábořiště zdarma tu není. Na holkách je vidět, že jen s naší dovezenou stravou nevydrží. Potkali jsme cestou jen dva obchůdky a v obou si něco koupily. Já nic. Mžení pozvolna zesílilo, takže po obědě už byly někdy pláštěnky nezbytností. Zuzka se nakonec rozešla alespoň z kopce a do kopce. Přešla na ni Hančina bolest lýtek, navíc ji někdy píchá pod koleny. Ale stále, ačkoliv někdy pomalu, jde.

            K obědu byly rýžové nudle se sójou. Uvařili jsme si ho relativně vysoko skryti ve smrkovém lesíku. Ani vroucí voda nepomohla, aby ty nudle změkly po pouhém zalití. Ještě před tím cesta vedla ohradou se skotem, nikoli však skotským. Telátka byla milá, krávy netečné, býk valící se po cestičce proti nám přiměl k ústupu i Zuzku. Nahoře v lesích jsme také potkali zbloudilého siciliána, který šel bez mapy a batohu do Crianlarichu na vlak.

            Naopak dole u řeky jsem musel být svědkem toho, jak Hanka dala koni v ohradě mrkev, kterou ještě včera večer nabízela mně (to jsem ale už neměl chuť).A to tam bylo napsáno, že prosí abychom nekrmili zvířata! No, co se dá dělat, nakonec – moje mrkev to nebyla.

             Asi čtyři kilometry před cílem jsme též poprvé zabloudili. Výsledkem byly asi dva kilometry chůze po soukromé cestě pastvinami, pak rokování o překročení řeky po železničním mostě a chůzi podle kolejí. Nakonec se Hanka odhodlala pro, a jelikož proti byla jen Zuzka, šlo se. No, vlak nás nepřejel, dokonce ani nejel. Ušetřilo nám to značné vracení, a tak jsme došli až sem cca v 19:30. Pak jsme hledali informace a u benzínky potkali dva Čechy jedoucí stopem – kluka a holku. A tam také padlo rozhodnutí (jelikož podle jednoho pána je další volný kemp vzdálen 10 km u Bridge of Orchy) zůstat tady v placeném kempu. Za pět liber na osobu je tu kuchyňka bez vařiče, malá místnost na sušení oblečení, sprchy s teplou vodou a WC. K večeři byla bramborová kaše se šunkovým salámem – moc řídká a nic moc. Dojedl jsem se pšeničnými vločkami s čajem a trochou soli. Venku s přestávkami prší.

            Hance je pořád zima, šla spát (je 23:10). Zuzka tady vedle mne v kuchyňce píše. Teď půjdu do sprchy a oholit se, také na velkou a vyčistit si zuby. Ráno si přispíme, na zítra máme jen těch 10 km. Dnes jsme jich ušli patnáct.

            Poznámka z dalšího dne: Horká sprcha byla super, bohužel pak musel přijít studený a už ne zcela čistý ručník. Holení bez zrcadla (bylo jen u zásuvky a ne nad umyvadly) ještě komplikovaly muchničky ochutnávající krev z různých částí mého těla. Ulehl jsem krátce po půlnoci, holky už spaly.

 

Dnes jsme se zblízka seznámili s dalšími typickými skotskými představiteli počasí – a to s větrem a mlhou, které samozřejmě po celý den doprovázel věrný přítel déšť. Naše cesta pokračovala přes Crianrich do Tyndrumu přes otevřené planiny po úpatí vrcholků porostlých jen kapradinami, šumavským lesem, blátem a bažinami. Po cestě jsme měli ohradu s krávami. Docela jsem se bála, když se na cestě proti Zuzce objevil býk. Nakonec šel první Honza, který se neuhnul a býk poslušně odešel. Viděli jsme také mnoho oveček a koně, kterého jsem nakrmila poslední českou mrkví. Dneska jsme také poprvé bloudili. Podařilo se nám sejít z West Highland Way a došli jsme k peřejovité řece s velmi silným proudem, kde nebyl most. Po dlouhém váhání jsme se rozhodli nevrátit a zkusit to podle kolejí, které vedly do našeho cíle. Naneštěstí tam byl přes řeku železniční most. Ještě hodinu poté co jsem ho přeběhla jsem měla pocit, že slyším vlak. Když jsme sešli z tratě, narazili jsme na tu naši way, která vedla kolem jezera Ztraceného meče až to Tyndrumu. Měli jsme kempovat až míli za ním, ale protože nám pán přicházející z té strany řekl, že nejbližší kemp je ještě dvě hodiny chůze a my zvládli dnes rekordních patnáct kilometrů, rozhodli jsme se zůstat v placeném kempu pět liber za osobu a pořádně se po šesti dnech na cestě umýt a usušit. Dnes jsme také už podruhé potkali Čechy a ti také tvrdili, že se tu stopuje velmi snadno. Dnešek bych zatím označila za nejobtížnější hlavně kvůli silnému větru a celodennímu dešti, proti kterému nezabírají ani impregnáty. Myslím, že čím více pokročíme na sever, tím to bude obtížnější, ale také zajímavější.

 

Dneska jsem měla celkem krizi. Celou noc jsem nespala, protože se mi zdálo, že kolem stanu pořád někdo chodí, ale nikdo nám nevynadal, tak jsme asi stan skryli dobře. Ráno jsme vstali už v 7 hodin a v 8:30 jsme romanticky snídali vločky na kamenech. Pak následovala cesta Vysočinou, která se mi vůbec nezamlouvala. Pořád do kopce, po kamenité cestě, nikde žádné stromy, které by lámaly vítr, jen tráva, vítr a déšť. Batoh mám pořád moc těžký, už mě pěkně bolí ramena, chodím podle Hanky strašně pomalu. K obědu jsme si našli krásný jehličnatý hájek, tam jsme se posilnili a šli dál. Pak už byla  cesta lepší, hlavně z kopce. Dokonce se nám podařilo i ztratit. Nejdřív jsme šli špatnou cestou, pak Honzu napadlo, že půjdeme k trati a po kolejích do městečka Tyndrum. Ale nakonec jsme naši stezku opět našli a dorazili tam kolem 17:00. Žádný free camp jsme nenašli, a tak jsme museli zaplatit za kemp v Tyndrumu. Za jednu osobu chtěli 5 liber – vydřiduši, ale aspoň jsem se pořádně vymydlila, umyla si vlasy a dala oblečení, které jsem měla navlhlé, do Drying roomu. V obchodě jsme vyžebrala 3 sáčky, takže snad už budu mít vše v suchu.

Cestou jsme ze zvířeny potkali krávy – normální červenobílý skot. Celkem jsem měla nahnáno, když proti mně šel po lávce býk, ale pak jsme zjistili, že krávy se dají lehce obejít. Pak jsme potkali opět ovečky a dokonce i dva koně. S jedním ryzákem jsme se s Hankou vyfotily a daly mu týdenní mrkev, chutnala mu. Z květeny jsme viděli nádherný vřes – od krásně růžovoučkého až po tmavě fialový.

Dnes také celý den pršelo, včera nezapršelo ani v noci, ale dnes prší od rána. Je to k vzteku, ale ta horká voda mi fakt bodla!

 

 

24.7.2003 – Den pátý

            Přispali jsme si do devíti, pak jsme sbalili téměř suchý (zázrak!) stan a šli dobalit batohy do kuchyňky. K snídani Hanka udělala čaj a vločky se skořicí a cukrem.

            V infocentru jsme byli ve dvanáct, z města jsme vyrazili o půl jedné. Do schránky jsem odnesl pět pohledů, z toho jeden můj. Oběd jsme vařili v sedélku mezi zelenými kopci uprostřed pastvin. Byly barevné nudle vařené v bujonu (a bylo toho dost).

            Už ráno (tedy spíš před polednem) přeletěly nad kempem poměrně nízko dvě stíhačky RAF. Odpoledne je v údolí mezi kopci následovala dvě vrtulová dopravní letadla. A to prý ještě nejsme až u těch leteckých základen na severu.

            Na plácek u řeky v Bridge of Orchy jsme pozvolným tempem (naším typickým) došli v šest. Vypadá to tu jako v Pěkné u mostu přes Vltavu. Jen ta Orchy teče trochu víc – to by byly panečku matračky!

            K večeři byla sladká rýže se skořicí a rozinkami. Příště víme, že dva pytlíky je málo.

            Pořád je ještě docela teplo, holky jsou ale jiného názoru. A strašně pořád baští sladkosti, hlavně Hanka (teď jsme slyšeli, že prý sušenky pomáhají na pálení žáhy). Zuzku bolí kolena ještě víc než včera. Jdu jí teď namasírovat lýtko a promnout pravé rameno.

            Dnešní cesta byla celkem odpočinková, boty mám stále suché, jenom ten povrch (kameny ve špatném asfaltu) mohl být měkčí.

            Na tomto tábořišti je třeba ocenit, že tu bylo málo muchniček. V podstatě se schovávaly jen u nás v předsíňce. Naopak vhodné křoví, kam lze jít na záchod, je daleko.

 

Celé dopoledne svítilo slunko a jen co jsme ve dvanáct hodin opustili kemp, začalo pršet a s krátkými přestávkami na focení to vydrželo celý den. Ráno nám nad hlavami prolétly dvě stíhačky. Z Tyndrumu jsme došli do Bridge of Orchy. Byl odpočinkový den, což znamenalo pouhých deset kilometrů. Procházeli jsme nádhernými horami podél údolí Glen Lyon, kam byl bohužel zakázaný vstup. Dnešní část cesty se mi moc líbila, protože kopce už byly porostlé jen trávou a kapradím a tak já si představuji krajinu romantického Skotska.

 

Dnes jsem mohla spát dlouho. Vzbudila jsem se v 9 hodin. Pak jsme v kuchyňce posnídali a přebalili batohy, využili poslední minuty drying roomu a vydali se k informačnímu středisku. Konečně mám pár teplých a suchých věcí, ale boty se mi nevysušily. Dnes naštěstí moc nepršelo, takže se mi rozčvachtat nestihly.

V informačním centru jsem si nabrala pár letáčků a koupila pár pohledů. A pak jsme se vydali opět na cestu. Dnes jsme měli před sebou pouze 10 km. Celou cestu jsme šli víceméně po silnici, mezi vysokými kopci porostlými jen trávou. Prý to byly tisícovky. Na jednom rozcestí jsme našli zakázaný vstup na soukromý pozemek:

 

Public Notice:

As from 1st January 1995 the building recently known as Tomaharnan Bothy in Glen Lyon will be locked and permanently closed to the public. This is mainly due to increasing vandalism to the above building, leaving of litter and general disrespect for estate property.

It is now the intention to use the building solely in conjunction with the day to day running of the estate.

It is with regret as with many similar cases, that this action has proved necessary due to small minority abusing this facility.

Trusting it will be understood why the above action had to be taken.

Invernearan Estate Ltd.

 

Šly jsme se tam s Hankou kousek podívat, ale nic jsme neviděly, a tak jsme pokračovali v cestě. Dnes jsme asi viděli pravý chlupatý Skotský skot. Jen přes dalekohled, ale aspoň něco. Jinak jsme viděli spousty oveček. Z rostlin jen trávu. Naše cesta skončila v městečku Bridge of Orchy. Přišli jsme kolem 18. Dnes jsme to šli jen 4 hodiny. Strašně mě však bolí šlapky a taky mě začala zlobit kolena. Levé naprosto brutálně.

Dnes stanujeme u řeky na neplaceném camping site. Je mi pěkná zima, a tak půjdu radši spát. Zítra prý vstáváme zase velmi brzy a budeme se snažit ujít 20 km. To asi vypustím duši. Ještě, že mi Honza namasíroval lýtka a záda!

 

 

25.7.2003 – Den šestý

            V noci foukalo a občas silně pršelo. Inu Vysočina. Balili jsme částečně za deště. K snídani byly vločky s cukrem a sušeným ananasem. Nyní je 11:20 a jsme u Loch Tulla před Inweroran Hotelem. Právě neprší, a tak budeme vařit oběd. Cesta sem vedla přes kopec, odkud byl pěkný výhled na celé jezero, ze kterého vytéká řeka Orchy, a částečně i přilehlé kopce, pokud jejich vrcholky nehalila mlha. Stezka byla blátivá a často po ní tekly potůčky.

            Tato ves, dá-li se to tak vůbec nazvat, se skládá asi ze čtyř stavení nalepených těsně na sebe. Mají bílou fasádu s červenými prvky (parapety, okapy, dveře, …). Holky zmizely shánět sladkosti a nedaly mi polévku, takže nemohu začít vařit.

            21:25 – když jsme po obědě ve 12:30 přelézali ohradu s cedulí hlásající, že nejbližší kemp je vzdálen deset mil a v případě pochybností se máme vrátit hned, neviděl jsem dosažení tábořiště u Kingshaus Hotelu nadějně. Po kameny dlážděné staré cestě jsme se vydali mezi kopci a vřesovišti zvolna vpřed. Vpravo nás brzy zaujal pózující Red Deer – jelen ryzák. Pořídili jsme fotky. O kousek dál jsme našli u modřínů několik klouzků. Hanka se s nimi chtěla tahat, takže jsme je vzali na houbovou omáčku. Počasí se umoudřilo, občas dokonce vysvitlo i sluníčko a oblohu zdobily cáry modři. S několika pauzami na zídkách mostů a vhodných kamenech jsme se dohrabali na hřebenové sedélko, odkud jsme konečně přestali vidět včerejší kopce a překvapivě spatřili cíl naší cesty. Obloha se vrátila k normálu a začalo mžít. Hned se šlo ještě veseleji. O půl sedmé jsme byli v cíli u skupinky osamocených stavení u řeky Coe. Hned u mostu se našlo relativně rovné, suché a nekamenité místečko na náš stan.

            Hanka uvařila nudle v houbové omáčce, Zuzka houby nejí, a proto měla čínskou polévku. Po večeři jsme s Hankou šli na krátký průzkum okolí, jelikož jsme celkem překvapivě zjistili, že už jsme na začátku Glen Coe. Cestou zpět jsem si skočil do příkopu na velkou, kde mne málem překvapil pán se psem. Najít na vřesovištích vhodné místo k trusení není věru snadné! Nezbylo mi, než to rychle ukončit a dělat, že vleže pozoruji dalekohledem kopce. Potom jsme viděli vcelku působivý západ slunce nad širokým údolím Glen Coe se strmými vrcholy hlavně po levé straně (pozn. především šlo o 1022 metrů vysoký vrchol Stob Dearg). Foťáky opět zacvakaly, můj tedy obrazně.

 

V noci jsme byli jak na větrné hůrce, ale náš půjčený stan přežil první zatěžkávající zkoušku. Celou noc silně pršelo a i ráno jsme skládali stan v dešti. Od Bridge of Orchy začala naše cesta stoupat. Jako kdybychom šli do nebe, zahaleni mlhou. Nahoře jsme pozorovali rychle putující mraky nad travnatými horami a konečně přestalo pršet.V Inveroranu jsme si udělali přestávku na oběd a pokračovali k rašeliništím Rannoch Moor. Nějakým zázrakem vysvitlo slunce, které mě příjemně hřeje do zad. Třeba mi usuší i batoh. Jen klobouk jsem si musela sundat, abych tu za ním nemusela běhat. Všude kolem mě jsou  překrásné hory, daleko krásnější a také  jasnější něž včera. Jsem ráda, že tu tak fouká, protože vítr odvál dotěrné muchničky. Cestou jsme našli houby, tak alespoň ušetříme trochu jídla. Kolem dokola je ticho, občas slyším vítr narážející na horské vrcholy či dunící vodopády. Stojím tu úplně sama uprostřed té nádhery. Zbytek skupinky je někde v dáli. Počkám na ně na vrchu dalšího kopce, abych měla čas vychutnat si tu nádheru. Překročili jsme vrchol a před námi se objevily zcela odlišné hory a také bažiny. je tu trochu zataženěji než na druhé straně. Vrcholy jsou zahaleny v mlze ale ty skály na nich se mi zdají zcela jedinečné. Líbí se mi chodit první a vnímat ten obrovský prostor a zhluboka dýchat svěží horský vzduch. V dáli už se rýsuje hotel, u kterého by mělo být naše free camping place. Dnes večer konečně neprší. Táboříme před vstupem do Glen Coe, v jehož dáli tiše ale přesto majestátně zapadá slunce a chumáčky mraků nad okolními horami zlatě září. Náš první západ slunce ve Skotsku, který je vidět. Věřte mi, že to čekání stálo za to. Hodně se ochladilo, venku může být tak deset stupňů.

 

Dnes jsme šli kolem 10. Pěkně pršelo, počasí se mi vůbec nelíbilo. Naštěstí se brzy vyjasnilo a po zbytek dne už nepršelo. Dokonce svítilo i sluníčko, takže mi konečně vyschl ručník! Cestou jsme narazili na Inveronan Hotel, kde jsem si nakoupila sladkosti a zjistila jsem, že nás obsluhoval Polák. A tak jsme se dali na chvilinku do řeči. Prý byl i v Olomouci! Pracoval tu v hotelu – asi tak bych si představovala brigádu příští prázdniny! Ještě pár zajímavostí z hotelu. Aby mě obsloužili, musela jsem zazvonit na veliký kravský zvonec, pak asi po 5 minutách přišla obsluha. U baru měla paní rozestavěné tempery a malovala na zdi obrázky.

Od hotelu jsme šli k dnešnímu cíli ke Kingshouse hotel. Od tohoto hotelu to bylo ještě 10 mil. Nevěřila jsem, že se to dá ujít, ale zvládla jsem to. celkem jsme dnes ušli 20km. Krajina byla dnes jednotvárná. Měli bychom být na blatech – byla vidět četná jezera a vodní louže, všude samý potůček. Vřesu tu moc nerostlo, a když rostl, tak nebyl rozkvetený. Pak jsem tu našla hezkou kytku, byla bílá a vypadala jako nacupovaná vata. Žádná zvířátka jsme dnes neviděli až na jednoho Red Deera. Ten byl ale na focení moc daleko. U jednoho lesíka Hanka s Honzou nasbírali houby a udělali si houbovou omáčku. Já ji nejedla, protože houby ráda nemám, ale ti dva vypadali šťastně.

U Kingshouse hotelu jsem našla další informační tabuli, kterou jsem si opsala:

 

The Kingshouse

„Hello! I am the innkeeper Donald Mc Innes. I was encouraged to take on the Kingshouse in the early 1770´s after a distinguished career in King  George’s army. But making a living here has proved a lot more difficult than I had been led to believe!

Breadalbane shows little interest in repairing the roof or spotting glass in the windows. The furniture I produced at great expense is already worn out by the inclement weather.

 Drovers can put up with these conditions but the growing number of travelling gentry expect comfortable accommodation and the finest of food served at their table.

I should not be telling you this, but recently I have had to resort to the illegal trade in whisky and salt. How else can a man make a living in this. God – forsaken place?

Kingshouse was built in the early 1750´s as a barracks and safe house for travellers. Lord Breadalbane one of the powerful chiefs of clan Campbell owned the inn.

 

Dnes jsme šli kamenitou cestou, takže mě bolí nožičky. Opět mě pobolívalo koleno a záda. Společnost mi dělal jen Honza. Hanka byla jako vždy 1 km před námi a nadávala, že chci každou hodinu odpočívat. Aby se nezbláznila, vždyť jsme došli!

 

 

26.7.2003 – Den sedmý

            Na dnešek jsme naplánovali výlet bez batohů do Glen Coe spojený s nějakým výstupem. Do srdce průsmyku jsme se přesunuli stopem. Ani bez batohů a na frekventované hlavní silnici to ve třech nebylo snadné. Holky pak naštěstí zapůsobily na mladého Američana, který zastavil na odpočívadle, aby se trochu protáhl. Za pár minut jsme urazili potřebných sedm mil a nechali se vyhodit přímo pod vrcholy, které jsme považovali za známé Tři Sestry. Ruch na parkovišťátku a především do kovu vyrytý popsaný reliéf nám to potvrdil. Řidič si pořídil foto, rozhlédl se, nasedl zpět do vozu a odjel. Inu, i tak lze trávit dovolenou v zámoří.

            Vystoupali jsme po příkré stezce mezi prostřední a pravou Sestrou (pozn. jde o vrcholy Gear Aonach a Aonach Dubh). Těsně před 12:00 jsme dosáhli plošiny pod vrcholem pokryté ledovcovými jezírky. Během vaření sladkých nudlí jsme okem a posléze i dalekohledem objevili ve srázu nad námi ovce a tři jeleny. Časem se z různých stran začali blížit další turisté.

            14:30 – Jsme na hřebeni nad jezery, holky odmítly další postup k vrcholu (pozn. byl to 1150 metrů vysoký Bidean Nam Bian). Kolem se honí mraky a občas drobně sprchne. Vím, že Hanka by tam ráda došla (už kvůli výhledu a fotografování), ale představa chůze (byť zcela bezpečné) po okraji srázu jí roztřásá nohy závratí. Musíme se vrátit k jezírkům a možná pak zkusíme najít cestu druhou stranou do Lost Valley. Na ZSZ je vidět Loch Linhe, krásně modré, jak se v něm zrcadlí modré díry v mracích. U jeho severní zátoky leží Fort William, který odtud není vidět, a nad ním v mracích tušíme Ben Nevis.

            19:52 – Už jsme zase zpátky doma u Kingshaus Hotelu. Je krásný slunečný večer, na liháči se vaří svíčková omáčka, na plynu rýže, v trávě se suší příšery a na šňůrách od stanu moje špinavé prádlo. Až na nějaké ty muchničky je to tu super. Všichni píšou deníčky.

            U silnice jsme po sestupu přes Lost Valley (sešplhání na dno údolí po sotva znatelné ovčí stezce v příkrém srázu byl vrcholným úspěchem mých diplomatických schopností a určitě stál za to) stáli asi patnáct minut. Potom Hanka stopla mladý pár, který jel právě sem, takže jsme jeli až ke stanu. No prostě super.

            21:25 – Koncentrace muchniček venku nechutně vzrostla, vůbec se mi nechce na záchod, natož koupat se do řeky. Hance jsem dnes namasíroval lýtka a záda.

            22:04 – Zima muchničky zahnala do úkrytu, tak jsem si alespoň mohl v řece vyčistit zuby a umýt nohy. Bude skoro jasná, chladná noc.

 

Protože jsme večer zjistili, že už jsme na okraji údolí Glen Coe a protože West Highland Way tu uhýbá do Fort Williamu, nechali jsme ráno stát stan a vypravili se s malým batůžkem do hor. Naše první stopování bylo neúspěšné. Najednou se však někde vynořil pán středního věku a ptal se, kam jedeme. Potřebovali jsme svézt jen sedm mil, asi mu to připadalo málo, ale vzal nás. Byla jsem pověřena sednout si vedle něho a komunikovat. Pán byl ze San Franciska a do Skotska přiletěl pouze na víkend. Vysadil nás pod masivem The tree sisters a my jsme se vydali po strmé pěšince nahoru. Zatím svítilo slunko, ale jak jsme dosáhli vrcholu, začala padat mlha a ochladilo se na sedm stupňů. Oblékáme si zimní bundy a pláštěnky, skály v mlze nad námi vypadají zlověstně. Sama bych se tu určitě bála. Mraky odvál vítr a my jsme pokračovali ve výstupu na děsivě vyhlížející tisícovku. Nahoře se nám naskytl překrásný výhled do okolí na Loch Linhe, Fort William a Ben Nevis. Za chvíli se opět objevily mraky a my jsme neviděli na krok. Dvěma hlasy jsme přehlasovaly Honzu a začali sestupovat. Bylo by to riskantní vystoupit výš. Kameny začaly klouzat díky neustávajícímu dešti a stále se ochlazovalo. Nebylo tu nic, co by mi připomínalo červenec. Až tam nahoře jsem pochopila varování průvodce, jak snadné je v těchto horách zemřít. Sešli jsme do sedla, obešli horu a rozhodli se jít do Lost Valley stezkou, kterou pro nás vyšlapali jeleni. Nebylo lehké překonat závratě a jít, spíše se tedy klouzat po suťovém poli. Výhled do Ztraceného údolí za to opravdu stál, zvlášť, když ho prosvítily paprsky slunce. Obloha se protrhla a sem tam se objevil kousíček modra.  Potkali jsme stádo jelenů a laní a nyní stopujeme zpátky do kempu. Zuzce ani Honzovi nikdo nezastavil, tak jsem přišla na řadu já. Zastavilo mi páté auto, mladí lidé, kteří jeli nocovat do našeho kempu, takže jsme měli odvoz až ke stanu. Už tu opět létají krvežíznivé muchničky, ale ne tolik jako ráno. Krásně svítí slunko a my si sušíme věci. Dnes jsem poprvé totálně vyčerpaná, i když na západ slunce na Černou krásku bych vylezla, ale asi bych neměla doprovod. Vypadá to, že polezeme na západ slunce na Ben Nevis, když přežijeme noční sestup, bude to nádhera. Dnešek byl zase o něco krásnější než včerejšek a už se moc těším na zítra. Jsem tu moc šťastná.

 

Dnes nás Hanka vzbudila v 8 hodin a ještě se jí zdálo, že jsme zaspali. V plánu byl výlet do Glen Coe. Původně jsme si chtěli stopnout auto někam do poloviny údolí, ale stopování se nám nezdařilo. Nikdo nám nezastavil, až jsme našli jedno zaparkované auto, jehož řidič se kochal krajinou, a když se vrátil, zželelo se mu milých dítek, a svezl nás před Tři sestry. (= tři velké hory, které jsme později slezli.) V plánu byla tedy jen ta prostřední, ale když jsme ji vylezli (nevěřila jsem vlastním očím) a uvařili si sladké nudle, rozhodli jsme se vylézt po hřebenu i na tu druhou. Pak jsme chtěli opět po hřebenu přelézt i na tu třetí, ale tento sráz byl příliš příkrý. A tak jsme se vrátili na první sestru a z ní pak přelezli na tu poslední. Z ní jsme slezli do údolí Lost Valley. Cesta byla pro mě velmi namáhavá. Ani ne tak nahoru, jak dolů. Do Lost Valley totiž nevedla žádná stezka a tak jsme si cestu museli hledat sami. Někdy to bylo hoooodně zajímavé, ale slézt se nám podařilo. Pak jsme šli údolím až na mělčinu, kde se ztrácela řeka a odtud jsme se prodírali divočinou k hlavní cestě. Byla to krásná, ale opravdu moc náročná cesta. Kolena na zpáteční cestě bolela k nevydržení, až jsem myslela, že nedojdu, ale nakonec jsem došla. Nic jiného mi taky nezbylo.

Jinak nahoře byla krásná jezírka a nádherný pohled dolů do údolí i na zbývající vrcholky. Hanka jeden čas prohlásila, že svah Lost Valley je jako Grand Canyon, ale zelený. Ze zvířeny jsme viděli pár oveček pasoucích se na vrcholcích a pár Red Deerů. A dokonce jsme viděli i pár turistů, vybavených i nevybavených. (Někteří byli dost drsní. Např. jeden byl nahoře jen v kraťasech a jedl sendvič. Já se klepala v zimní bundě a snažila jsem se zahřát pod pláštěnkou!)

Na zpáteční cestě jsme se snažili opět stopovat. Podařilo se to Hance asi po 15 minutách. Stopla dva mladé lidi, kteří chtěli také stanovat u Kingshouse hotel, a tak jsme se svezli až téměř před stan. 

Ve stanu nám všechnu vyschlo, protože krásně svítilo sluníčko. I nahoře bylo až na pár přeháněk hezké počasí. Dokonce  jsme si dali sušit boty a celkem i trochu vyschly. Jediné, co nám znepříjemnilo večerní idylku, byla hejna všudypřítomných muchniček.

 

27.7.2003 – Den osmý

            Po včerejším výletě bez batohů přišel čas postoupit o další, dnes už předposlední úsek po West Highland Way. Po snídani (vločky s cukrem, trochou sušeného ananasu a papay) a sbalení všech (až na stan suchých) věcí jsme v 9:58 opustili tábořiště. Jde se nám dobře, ramena i záda si včera odpočinula. Ne tak Zuzky kolena a Hančino stehno. Je velmi oblačno, občas mží. Pokud nejsme zrovna v ostrůvku slunečního svitu, je zima, že je pouhá flanelová košile skoro málo.

            16:10 – Déšť a vítr nás zkoušely asi tak do druhé hodiny odpolední. Čočková polévka s vločkami vysoko nad údolím na stezce Devill`s Staircase uprostřed vřesovišť chutnala, ale moc jsme si u kotlíku neposeděli, protože jsme zároveň chránili příšerami batohy. Nyní jsme sestoupili do městečka Kinochleven, kde sedím na lavičce na náměstí. Sluníčko příjemně hřeje.

            16:56 – Holky se vrátily z průzkumu a přinesly ze supermarketu chleba a šunku (o sušenkách a gumových medvídcích nemluvě). Vyrazil jsem tam a utratil ₤1,31 za tmavý chleba a Floru. Už jsem tu zbaštil pět krajíčků, víc si raději nedám, aby z toho žaludek neměl šok. Holky provedly na záchodcích hygienu, a teď asi půjdeme pomalu dál, abychom později někde zakotvili na noc. Původní plán byl vyrazit v 16:30.

            V plánu nastala náhlá změna, když nás tu potkal Kanaďan, se kterým Hanka rozmlouvala během cesty. Radil nám, ať jedeme do Fort Williamu autobusem. Hanku napadlo dojet to stopem a zítra tak být včas pod Ben Nevisem. Já jsem se rozhodl, že to dojdu. Tak jsem dal holkám stan a domluvili jsme si sraz zítra ve 12:00 před supermarketem Sandbury`s.

            V 17:27 jsem vyrazil na 14 mil dlouhou cestu do Fort Williamu. Batoh bez stanu jsem na zádech skoro ani necítil. Vystoupal jsem na starou vojenskou cestu nad Kinochlevenem. A pak už to byla jiná pohádka – slunce, vítr, nikde žádní turisté a široké údolí lemované zelenými kopci s místy se popásajícími se ovcemi. Šel jsem tím údolím zvaným v gaelštině Lairigmor (velký průsmyk) asi šest mil a slunce se pomalu klonilo k západu. Pak jsem vstoupil do borovicovo-smrkového lesa. S příchodem noci jsem přemýšlel, jestli to mám dojít až do Fort Williamu a zkusit najít holky se stanem, nebo to na vhodném místě zabalit a dojít to ráno. Na křižovatce jsem se rozhodl pro delší, ale zato horší cestu – neboli zůstat věrný West Highland Way až do konce. Po ní to bylo ještě šest a půl míle, po veřejné cestě o dvě míň. A bylo 21:15. Šlapal jsem usilovně dál, ale cítil jsem, jak se mi nohy začínají motat na kamenech a jak stále méně svižně přelézám ploty. Spolu s předtuchou, že tmavý stan dobře ukrytý někde ve křoví v okolí relativně velkého městečka nebude v noci snadné najít, to vedlo k rozhodnutí přenocovat v terénu. Přesto jsem zapadnutí do lesa odkládal, jak jen to šlo. Stezku jsem nakonec opustil o půl jedenácté. V jedenáct jsem se zahrabal do spacáku v igelitu mezi kmeny mohutných smrků v mechovém příkopku. Zapomněl jsem sice pod karimatkou dva šutry, ale už se mi je nechtělo vyndávat. Nepršelo.

 

The pursuit of the Campebels

The battle of Inverlochy

            “I am Diarmid Cambell of Inverave, undone from the blows of MacDonald swords, my kinsfolk now help me flee from Lochaber. Today, this second day of February 1645, as the sun rose in the sky, Montrose with his Highlanders and Alasdair MacColla with his Irishmen, attacked and destroyed our army. Poor Auchinbreck, our commander, lies slain on the field of battle. The Lochy river now runs red with the blood of Argyll’s finest. We that are left, make for our homeland, through the Lairigmor (the big pas). Pray God these MacDonald devils do not pursue us any further, we are as hunted animals. The wish of this dying Highlander is to get home, back to the land of his fathers. Let the Almighty grand me this.”

 

Clach nan Caimberlach

            The MacDonalds did pursue the fleeing Campbells. To mark the spot where they broke off from their chase, they raised a large stone which was known as “Clach nan Caimberlach” (Stone of the Campbells). A cairn has replaced the stone, tradition has it that MacDonalds (or sympathizers of Montrose), should add a stone as they pass and Cambells (or sympathizers of Argyll), take one away.

 

Dnešní část trasy jsme zahájili výstupem na Altnafeadh. Cesta měla jít, tedy ona asi šla přes Devil´s staircase, ale my jsme ho nějak nezpozorovali. Šla jsem první a na cestě se ke mě připojil mladý muž a začal si povídat. Dozvěděla jsem se, že je původně z Kanady, ale že už šest let žije v Aberdeenu. Tak jsem si opět trochu procvičila angličtinu. Na vrchu hory jsme se rozloučili a já jsem čekala na zbytek skupiny. Kinochleven měl být podle mapy pět kilometrů, ale byl to minimálně dvakrát tolik a tak jsme tam dorazili až ve čtyři hodiny odpoledne. Našli jsme supermarket a po dlouhé době jedli něco jiného než vločky. Už jsem byla docela utahaná z Glen Coe a čekalo nás ještě posledních dvacet kilometrů naší way do Fort Williamu. Kde se vzal, tu se vzal ten Kanaďan a říkal, ať jedeme busem, že už na trase není nic nového k vidění. A protože mě dost bolely nohy a chtěla jsem být příští den fit na Ben Nevis, napadlo mě to do Fort Williamu odstopovat. Honza nesouhlasil a tak s mým mobilem pokračoval a my za městem stopovaly. Zastavilo mi první auto. Jeli jsme kolem překrásného Loch Leven obklopeného tisícovkami a také podél neméně krásného Loch Linhe. Prošly jsme malebným centrem Fort Williamu směrem ke Glen Nevisu.  Cesta se sedmikilovým stanem v ruce byla namáhavá. Konečně jsme našly místečko u řeky už s jedním postaveným stanem, kde jsme se utábořily. Honzovi jsem nechala na chodníku vzkaz, měl by tam dojít z West Highland Way. Doufám, že nás najde.

 

Dnes se nám nechtělo moc vstávat, ale nakonec jsme vylezli kolem půl deváté a na cestě jsme byli v deset, jako obvykle. První část cesty mi celkem ubíhala. Po první hodině jsme došli pod strašnej kopec  – Altnafeadh – ten byl na jedné straně nechutně příkrý. Za hodinu jsem slavnostně dofuněla nahoru. Tam jsme si dali oběd a šli zase dolů. Dolů se kopec celkem táhl. Asi z poloviny jsme viděli městečko Kinochleven. Těšili jsme se na čertovo schodiště, ale žádné schody jsme nenašli, jen kamenitou stezku. Cesta se od této půlky nekonečně vlekla. Do Kinochlevenu jsme došli asi v 16 hodin. Tam jsem si vynutila přestávku. V jednom supermarketu jsem si koupila večeři – bagetu se šunkou, 2 čokolády a gumové medvídky na má kolínka. Pak jsme svorně povečeřeli na lavičkách. Potkali jsme jednoho Kanaďana, kterého Hanka doběhla na kopci. Ten nás dole vítal, a když se dozvěděl, že chceme ještě dnes dojít do Fort Williamu, varoval nás, že je to ještě 14 mil, a že máme jet raději autobusem. To nás s Hankou zlomilo a rozhodly jsme se, že půjdeme na stopa. Honza se však zlomit nedal, byl pevně rozhodnut dojít do Fort Williamu po svých a po West Highland Way. A tak se od nás odklonil, prý se potkáme zítra v poledne. S Hankou jsme šly kousek ke škole. Jako zázrakem nám zastavilo hned první auto. Byla to bílá dodávka – otec a dvě děti, asi tak v našem věku. Ochotně nás hodili do Fort Williamu a ještě nám popřáli hezkou cestu.

Fort William je hezké městečko. Už se těším, až si ho zítra prohlédnu! Dnes nás čekal ještě jeden úkol – najít cestu k nějakému Camping site. Chtěli jsme postavit stan, co nejblíže West Highland Way, aby nás Honza mohl hezky najít. Byla to cesta mírného zoufalství, alespoň tedy pro mě. Už jsem byla rozhodnuta jít do placeného kempu, ale tu se nám naskytla příležitost sejít za silnici. Před námi se objevila nádherný plácek, kde už jeden stan stál. Neváhaly jsme a taky jsme postavili ten náš. Já jsem se osmělila a trošku se omyla v řece, vždyť už jsem to zatraceně potřebovala. Pak už jsme šly s Hankou spát, celkem spokojené samy se sebou, že se nám podařilo stopování i camping. Tak doufám, že se i spokojeně dožijeme rána!

 

28.7.2003 – Den devátý

            V noci mrholilo, takže jsem musel igelit zavřít. Zjistil jsem však, že skvěle izoluje – nebyla mi totiž vůbec zima.

            Vstal jsem v 7:00. Na snídani (vločky s Grankem) se přiletěly podívat i nějaké ty muchničky. V 8:25 jsem byl zpět na stezce a zahříval se svižnou chůzí. Za necelých dvacet minut jsem z kopce uviděl Fort William. Udělal jsem si ještě kilometrovou exkursi na pevnost z doby železné Dun Deardail. Odtud jsem se kochal výhledem na Ben Nevis a dalekohledem zkoumal pěšinu nahoru a také krásy Fort Williamu (nakonec se ukázalo, že to bylo jen předměstí). Pak jsem se ještě nacpal u cesty malinami a sešel beze spěchu dolů. Pečlivě jsem zkoumal křoví u silnice a doufal, že holky nevyměkly a neskončily v placeném kempu (jak bych je asi mezi tolika stany našel?).

            Stan stál přesně tam, kam bych ho dal i já. Ale holky nebyly doma. Odložil jsem tu tedy batoh a vydal se do centra hledat jediný místní supermarket zvaný Sanbury`s. Ale ouha, vidět nikde nebyl a město bylo větší, než jsem čekal. V centru na pěší zóně jsem vypadal jako vandrák. Viděl jsem tu jen Tesco. Slečna v infocentru mi asi moc nerozuměla, kromě Tesca mne poslala i do Safeway. Na nádraží jsem objevil i plán města, ale supermarkety tam nebyly. Holky jsem nakonec potkal v 11:58 před Safeway. Žádné Sandbury`s tu samozřejmě není, Hanka se spletla. K obědu jsem uvařil barevné nudle v bujónu. Hanka balila na výstup. Ve 14:00 jsme spolu zahájili útok na nejvyšší vrchol Velké Británie Ben Nevis (1344). Zuzka šla za kulturou do města.

            Výstup v podstatě od hladiny moře nám trval tři hodiny a dvacet minut. Nebyl technicky náročný, zato zdlouhavý a nahoře v suťových polích překvapivě stále nekončící. Zástupy turistů už šly dolů, včetně nějakých těch Čechů. Viditelnost byla slušná, postupně se otvíral výhled na okolní hory a jezera. Ochlazovalo se, ještě před vrcholem jsem musel kvůli studenému větru nasadit zimní bundu. Nahoře tak foukalo, že Hanka použila i jépéčko. Tulili jsme se k sobě za nízkou zídkou, abychom vůbec mohli posvačit. Měli jsme chleba s máslem a sýrem, jonťák a studentskou pečeť. Jídlo už jsem potřeboval. Ještě jsme pořídili fota, a potom padla mlha, klesly mraky a začalo mžít. Vrchol se vylidnil, ruku v ruce jsem odešli poslední. Viditelnost byla tak dvacet metrů. Jeden kluk se pak ještě vracel. Předběhli jsme rodinku se třemi dětičkami, pána s paní o holi a dohnali skupinku skautů. Jedno děvče mělo namožený kotník. Doprovodili jsme je až dolů, já nesl její batoh, zatímco Hanka ten náš. Šlo se tedy velmi pomalu, takže se postupně i setmělo. Šéfové jim pak poslali naproti pána z horské služby a nakonec došli i sami s baterkou. Stanu jsme dosáhli v jedenáct. Po chutné teplé gulášovce jsme zalehli.

 

Vše dobře dopadlo a s Honzou jsme se potkali v poledne před supermarketem. Uvařili jsme před stanem oběd, Zuzka se vydala na návštěvu Fort Williamu a my na Ben Nevis. Cestou nahoru svítilo slunce a bylo mi teplo v krátkém rukávu, v polovině cesty jsme si však už oblékli zimní bundy. Viditelnost byla stále dobrá. Pomalu jsme se dostali na suťová pole a stále jsme neviděli vrchol Nevisu. Zdál se být nekonečný. Cestou jsme potkali asi deset Čechů, které dole zřejmě vyložil autobus a měli to jako fakultativní výlet. Vrcholu jsme dosáhli po třech a půl hodinách výstupu. Silně se ochladilo a vítr zesílil. Oblékám si další triko pod zimní bundu, beru si čepici a rukavice a nakonec kvůli větru i pláštěnku. Trochu jsme se najedli a jdeme se kochat výhledem. Ale kde nic tu nic, všude jen mlha. Setmělo se. Mám trochu strach. Bez Honzy by mě asi pohltila panika. Vítr s námi hází a my jako poslední opouštíme vrchol. Kameny na cesty kloužou a není vůbec vidět, i lidé jdoucí před námi se ztratili v mlze. Vítr s námi hází ze strany na stranu, čím níže se dostáváme, tím méně je mlhy ale vítr sílí. Cestou potkáváme pět skautů, z nichž jedna dívka má něco s kotníkem a chlapci musí kromě svých nést ještě její batoh. Bereme tedy její krosnu a jdeme pozvolna s nimi. Stále zpomalujeme. Na Glen Nevis se postupně snáší tma a překrásně kontrastuje s bílými mraky. Než jsme úplně sešli, bylo jedenáct hodin večer. Oba jsme se cítili hodně unavení. Motaly se mi nohy a chtělo se mi spát. V dáli jsme viděli nasvícený Fort William, který se odrážel v Loch Linnhe. Do stanu přicházíme o půl dvanácté a vaříme polévku. Je to nádhera ležet v mém teploučkém spacáku po tak náročném dni.

 

Dnes jsme s Hankou spaly až do 10 hodin. Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit. Zdálo se mi, že jsem celou noc nespala. Přitom jsem usínala za libé melodie radia našich sousedů. Hned jsme s Hankou vyskočily a bez snídaně utíkaly do města, kde jsme se měly setkat s Honzou. Udělaly jsme jen malý nákup, vyšly před obchod a už tu byl Honza. Tááák jsme byly rády, že jsme ho viděly živého a zdravého! Dokonce jsme se dozvěděly, že Honza sám našel stan a nechal si tam věci – šikulka! Po obědě – ti dva šílenci vyšli na Ben Nevis a já do Fort Williamu. Je to celkem hezké městečko na břehu jezera. Zaujala mě tu budova Bank of Scotland, stavěná jako zámeček, Independent Church of Scotland, nic moc, čekala jsem od stavby víc, a hotelu Alexandra, také vypadal jako zámeček  V takovém bych někdy chtěla bydlet – aspoň o dovolené! Pak jsem si vyfotila dudáky před turistickým centrem a šla se podívat do West Highland Museum. Muzeum mě celkově nadchlo, bylo pěkně uspořádané.

Byly tu vykopávky z Neolitu, ukázky tartanů, zbraní, nádobí a dalších věcí, které se v minulosti používaly. Nejvíc mě zaujala skrytá podobizna Prince Charlieho. Na prkně byla určitá mazanice, ale když se člověk podíval pod určitým úhlem do zrcadla, tak se mu vybavil celý obraz úplně normálně. Pak následoval běh po obchodech. Musela jsem si dokoupit některé věci  na vaření a propanbutanovou bombu. To bylo nejhorší. Nechala jsem ji totiž na posledy a myslela jsem si, že ji koupím u benzínky, ale tam ji neměli. Naštěstí paní prodavačka pochopila, co chci a poslala mě do příslušného obchodu. Tam jsem přišla těsně před zavíračkou, ale naštěstí mi ji prodali. Takže jsem zažila celkem úspěšný den, plný kultury a podle mého gusta! Večer jsem se očachtala v řece a spokojená zalezla do spacáku, kde jsem čekala na ty dva horolezce.

Hanka s Honzou se z Ben Nevisu vrátili až za tmy. Zážitky jsme si sdělili až ráno, protože já už byla rozespalá.

 

29.7.2003 – Den desátý

            Cílem dneška bylo přesunout se na pobřeží do městečka Mallaigh. Před snídaní (vločky s Grankem) se byla Hanka a po ní i já umýt v řece. Celý jsem se vydrbal mýdlem. Venku pršelo a byla zima. Vhodného místa ke stopování jsme dosáhli kolem dvanácté, přičemž jsme od stanu museli ujít asi tři míle. Rozdělili jsme se, ale stan zůstal mně – holky se s ním nechtějí tahat (ať zmrznou, jestli se neshledáme). Na autobusové zastávce jsem stál přes hodinu. Pak mne vzala farmářka s kolií v náklaďáčku. Batoh šel na korbu ke kádi s lososy. V obchodě se zastavila a koupila sobě i mně chipsy. Na další zastávce nakoupila čtyři pytle desinfekce (či krmiva?) pro ovce. Hodně jsme si povídali (o historii, Česku, víře v Boha,…). Končila tři míle před Mallaighem u Morar. Příšeru z Loch Morar nikdy neviděla, ale zná lidi, kteří ano. Došel jsem to pěšky, přičemž zase začalo pršet. Kus cesty se mnou šla místní databanka Sonia, která mi poskytla veškeré potřebné informace o Mallaighu o okolí. Na náměstí pod stříškou jsem pojedl chleba s máslem a psal si deníček. Holky se objevily v pět. Snad jsme našli Soniou popsané místo na stan. K večeři byla rýže s chedar souce. Večer jsme šli ještě do města. Z procházky jsme se vrátili s nakoupenými sladkostmi na následující dva až tři dny bez civilizace. Dokonce i já jsem si koupil za ₤0,68 sušenky. Také jsme zvýšili zásoby sušené smetany a já jsem ještě koupil dva litry polotučného mléka (z něhož jsem ještě večer lačně polovinu vypil). Hance je blbě, asi po tom beztučném mléce, které si odpoledne na stopu udělala s Grankem.

 

Dnes ráno jsem se přemluvila, že bych se téměř po pěti dnech mohla opět vykoupat. Venku pršelo a řeka byla studená. Postupně jsem ze sebe svlékala oblečení až jsem byla ve stanu jen v plavkách. Když jsem se dostatečně zaklimatizovala, vylezla jsem ven ze stanu. Déšť byl nepříjemný a voda opravdu studená, ale po koupeli jsem se opět cítila jako nový člověk. Složili jsme stan a vydali se do Fort Williamu na A 830 směr Maillag stopovat. První půl hodina byla neúspěšná, dvakrát jsme měnily místo. Když jsem se vystřídala se Zuzkou a ještě jsem ani nezvedla ruku, zastavil mi kamion. Pán, který mi nebyl právě příjemný, nás dovezl čtyři míle před Maillag, že prý tu jsou nádherné pláže. A tak jsem se po dlouhém roce procházela po pláži a dýchala mořský vzduch. Moře je tu nádherné. Právě stojím na odpočívadle a čekám až přestane pršet, protože Zuzka nechce v pláštěnkách stopovat, že prý by to bylo zbytečné. Mám tu krásný výhled na Atlantik a také čas si ho vychutnat. Jsem zvědavá jak šlo dnes stopování Honzovi. Vylezla jsem si tedy na útesy a sledovala ty nekonečné dálky, které mě pokaždé fascinují a přitahují. Je tu kouzelně. Oceán se třpytí světle modrou barvou a je vidět až na dno. Občas tu kolem projede rybář v zimní bundě na loďce a já mu strašně závidím. Vítr lehce čeří hladinu a sluneční paprsky sem tam ozáří oceán. V dáli poletuje hejno racků. Přestává pršet a Zuzce zastavilo auto. Bohužel pokračuje i dále bez nás, protože je příliš malé, abychom se do něho vešly i s batohy. Už to vypadalo, že půjdeme pěšky, když nám zastavila malá dodávka se sympatickým dědou, který nás dovezl až do rybářské vesničky Maillag. V šest jsme tak u turistického info centra potkali Honzu a na kopci nad mořem a útesy porostlými vřesem jsme postavili stan. K večeru jsme se šli projít do vesnice. Já jsem si našla za centrem krásné místo na útesu hned u moře s výhledem na ostrovy Skye a pozorovala jsem kroužící racky. Ze západu slunce moc nebylo, ale i to málo za to čekání stálo. Nyní už setmělo a v dáli září světla přístavu a bliká maják. Ze zdola slyším vlny narážející na útesy. Je zvláštní, že mám v červenci na sobě zimní bundu a čepici, ale je mi moc fajn. Přála bych si, aby naše cestování neskončilo a abych se na to překrásné moře mohla dívat každý den. Seděla jsem na útesech dlouho do noci a pozorovala tu nádheru.

 

Ráno jsme spali až do 10. Pak jsme sbalili stan a dali se do stopování. Na prvním stanovišti se nám moc nedařilo, a tak jsme se s Hankou vydaly dál. Po cestě jsme potkaly Honzu, také se mu moc nedařilo. Pak jsme došly k nějakému hotelu a tady jsme jako 63 auto stoply kamion s cisternou. Řidič nás vzal až do Moraru. Cesta byla strašná. Silnice jsou tu strašně úzké, že se tu tak-tak vyhnou dvě osobní auta. Je tu sice hodně míst na pouštění, ale přesto došlo ke kolizi, když jsme potkali autobus. Řidič nás vyhodil u Moraru v zátoce Loch Morar, kde má být také nějaká příšera, která prý soupeřila s Loch Nesskou. Zátoka je krásná, ale k našemu cíli pořád daleko, a tak nám nezbývá, než se dát opět na stopování.

Naneštěstí nám začalo pršet, a tak jsme došly pěšky na jedno stanoviště a tam počkaly až doprší. Tam se mi taky ztratila Hanka. Počasí se nám umoudřilo a Hanka nikde. Psala si totiž deníček na skále. Když se milostivě vrátila, začaly jsme stopovat. Zastavilo nám asi 16. auto, ale když viděli naše batohy, omluvili se a jeli dál. Pak jsme stoply jednoho dědu, ten nás vzal i s batohama a ještě nám udělal přednášku kam máme jít spát, jíst a výletovat. To už jsme byly v Malaigu. U turistického centra nás už čekal Honza. Zase jsme se šťastně setkali. Navštívili jsme společně centrum a já jsem neodolala a koupila si brožurku o Skotsku, také jsem samozřejmě sebrala pár letáčků! Pak jsme šli hledat místo na postavení stanu. Našli jsme jedno na pláži se stolečky před něčím domem. Tam jsme požádali o vodu a paní domu nám ji ochotni přinesla. Když jsme stavěli stan všimla jsem si, že pod námi je pár budek. asi pro bezdomovce. I tak se asi žije na pobřeží Skotska. Po večeři jsme šli na noční procházku městem. Otevřené byly jen 2 supermarkety. V jednom už toho moc nebylo. V druhém jsme sehnali sušené mléko, a tak můžeme zvesela pokračovat ve vaření omáček! V Mallaig moc zajímavý nebyl. Mají tu polorozbořenou policejní stanici, veřejné záchodky s horkou vodou. Marine World, který nám zavřeli, informační centrum, dvě hospody, nějaké Comnunity Centrum a Fisherman Mission, kde jsme se mohli jít osprchovat, kdybychom ho našli dřív. Zpátky jsme se toulali nočním městečkem. Hanka se od nás odpojila a šla sledovat moře. Mně celkem smrdělo rybinou, a tak jsem dala přednost procházce. Když jsme se vrátili, zapadla jsem do spacáku a spinkala jak miminko!

 

30.7.20003 – Den jedenáctý

            V noci dost foukalo, až se zdálo, že nám stan uletí. Ale vydržel to.Ráno nás za odměnu přivítalo sluníčko a mírný mořský vánek. Tak si představuji stanování na útesu!

            Snídaně byla komfortní – vločky s cukrem a skořicí, pro mne a Zuzku navíc vedle rozinky, a na liháčku ohřáté kakao z polotučného mléka a Granka. Hanka potom vyrazila do města a já se Zuzkou jsme sbalili suchý stan. Před odjezdem trajektu do Inverie na poloostrově Knoydart jsem stihl ještě koupit na poště známky do Evropy a v obchodě další čtyři baterie do foťáku (tentokrát Duracel za ₤2,99). Na pohledy už mi bohužel nezbyl čas.

            Trajekt byl velmi obsazený a stál nás každého sedm liber. Byli jsme hned na přídi, takže jsme měli celou asi půlhodinovou plavbu skvělý výhled. Tedy až na Zuzku, které vlny nedělaly dobře, takže se choulila sedíce na průvlaku a koukala do paluby.

            Inverie je opravdu malá vesnička, kde jde život tempem příjezdu a odjezdu trajektu, který je jediným spojením s okolím. Zatímco turisté se zpátečními lístky na odpoledne se rozprchli po okolí, my jsme využili sluníčka k psaní pohledů, sušení věcí a nakonec i k vaření oběda (připálená hrachovka s až příliš mnoha vločkami). Ve 12:30 jsme se vydali údajně dobře značenou cestou na spojení poloostrova s pevninou do Kinloch Hournu. Šipky brzy skončily, ale dilema jsme měli jen na jedné křižovatce. Poblíž vršku uprostřed údolí ve tvaru oblé mohyly s křížem věnované stavitelovým rodičům, manželce a dětem jsme se zúčastnili (přinejmenším já s dalekohledem) pátrací akce. Někdo totiž v hospodě nahlásil, že tam slyšel někoho volat o pomoc. Přes úsilí čtyř mužů na dvou autech a dvou psů nebyl původ volání objasněn.

            Pokračovali jsme kolem jezera (pozn. šlo o Loch an Dubh Lochain) a dále výstupem do sedla hřebene přehrazujícího údolí. Výstup byl těžký – Zuzku bolí stále kolena (levé má zřetelně oteklé) a Hance nebylo stále ještě dobře od žaludku, navíc ji začaly bolet achilovky. Sedla jsme dosáhli krátce před šestou hodinou a otevřel se nám výhled na hornatou krajinu před námi. Následoval sestup do údolí, kde jsme v 19:10 zakotvili u průvodcem slibovaného domečku (nutno dodat, že se tam nepsalo kde je, ani že se za přenocování platí – stanaři půl libry, za přenocování uvnitř dvě libry za osobu a noc). Hanka se dala do vaření večeře, my se Zuzkou jsme, opět mezi muchničkami, postavili stan. Mezitím se z okolí trousili další turisté a soustředili se v kuchyňce. Hanka s pomocí místních ingrediencí a ze značné části i na místním vařiči (kdo ví čí ve skutečnosti byl – přesto chválíme) udělala sojovou šunku se Zuzčiným luncheon meatem a barevnými nudlemi. Ještě jsme se to pokusili opéct na místní pánvičce na másle. Bylo to skvělé a ostatní turisté po tom toužebně koukali. Pojedli jsme ve stanu, kde byl větší klid.

            Pak jsem zase masíroval Hance lýtka, zatímco Zuzka se byla vykoupat v řece. Teď je deset a už zase skoro nevidím na psaní. U chaty se spustil generátor, uvidíme, jestli bude vrčet celou noc. Celý dnešek ani trochu nepršelo!

 

Náš půjčený stan přežil velmi větrnou noc na útesech. Moc jsem nespala a stále hlídala, jestli nám stan neuletí. Probudili jsme se sice do chladného ale slunečného dne.  Šla jsem dříve a stavila se ve zdejší knihovně na internetu poslat zprávy že ještě žiji. Pak už jsme jen koupili lístky na loď na poloostrov Knoydart a v 10:15 a. m. vypluli vstříc vlnám a horám do Nebeského zálivu. Vesnička Inverie, náš výchozí bod, má sem domků, v nichž žije sedmdesát lidí, jeden je hospůdka, další obchod a pošta. Po obědě jsme vykročili vstříc krajině bez civilizace. První část cesty se mi moc nelíbila, ty hory vypadaly dost strašidelně. Dnes se mi šlo špatně, bylo docela dusno a cesta jedna velká bažina. Za kopcem to bylo lepší. Otevřel se výhled na Pekelnou zátoku fjordového typu, tzn. se slanou vodou a kempovní místo. Stojí tu i domeček s přespáním za dvě libry a tak raději stavíme stan. Opět jsou tu muchničky.

 

Ráno mě probudil silný vítr, který nám otřásal stanem. Počasí bylo jinak celkem pěkné, takže jsme sbalili suchý stan (to se mu už dlouho nestalo, že by se balil suchý). Ještě předtím jsme posnídali vločky se skořicí a kakaem – teploučkým kakaem! Troška vitamínů, vápníku a luxus tepla po ránu, jak málo stačí ke štěstí. Pak jsme šli do města, oběhli obchody s pohledy, koupili si lístek na ferry a vydali se na cestu na poloostrov Knoydart. Loďka byla celkem přeplněná a vlny s námi pěkně houpaly. Ostrov vypadá celkem hezky. Všude jen kopce a zeleň – ráj pro Hanku! Trasa je naplánovaná asi 12 km denně, ale co mě hřeje u srdce je, že se tu dá stanovat všude, kde si umaneme. Po obědě jsme tedy vyšli. Cesta byla příjemná, než jsme došli pod kopec. Myslela jsem, že ho nevyfuním, ale podařilo se mi to. Cesta z kopce byla horší pro moje kolínka, jednou jsem dokonce klopýtla a spadla. Když jsme kopec slezli uviděli jsme ten vysněný domeček. Byla tam kuchyň s malou bombičkou, pár surovin, voda a mapa na zdi. Pak něco jako ložnice – tam byly dřevěné palandy, a umývárna, tedy jeden dřez ze studenou vodou a záchod bez světla. Za použití ložnice chtěli 2 libry, za stan pul libry na osobu. Ale za tu bombu jsme to zaplatili rádi, aspoň jsme ušetřili naši. Po dobré večeři jsem se šla umýt do řeky. Honza mi půjčil mýdlo a já se snažila umýt ve studené vodě pod mostem. Bylo to celkem dobré, až na všudypřítomné muchničky. Ty mou koupel značně urychlily. Pak už jsem si jen namazala kolínka a šla nabírat síly na další den spánkem spravedlivým.

 

31.7.2003 – Den dvanáctý

            Noc byla opět velmi větrná. Stěny ložnice nás všechny hladily po obličeji a podlaha se citelně vzdouvala. A pršelo. V 7:45 šla Hanka vařit dovnitř do Barysdale Bothy snídani. I my se Zuzkou jsme se sbalili a potom jsme složili stan. Ke snídani byly pražené vločky s cukrem a čaj. Nakonec se ukázalo, že ta bomba, na které Hanka vařila, nebyla veřejná, ale Kanaďana, který spal s otcem vevnitř. Beze slova si ji před odchodem sbalil do batohu. Odešli jsme v deset, ještě před tím jsem se oholil (sice ve studené vodě ale zato se zrcadlem) v místní koupelně.

            Pěšinka do Kinloch Hournu se vinula podél pobřeží hluboké zátoky. Kolem rostlo kapradí a vřes místy až nad kolena. Stále drobně mžilo, o bahno nebyla nouze. Zastávka na oběd (rýžové nudle v bujónu, kterých jsem tam hodil až příliš mnoho) se kvůli značné aktivitě muchniček vůbec nepovedla. Pořád jsem se oháněl, drbal a hltal ty nudle – odpočinek žádný, a pak nezbylo než jít, no brr! Měl jsem chvíli potom docela krizi z přejedení, mokra a pomalého tempa výstupu a sestupu. V 15:15 jsme dosáhli Kinloch Hournu. Nebylo tu nic než tři domky u konce zátoky. Možnost dostat se odtud mizerná. Navštívili jsme místní centrum tea room. Zuzka si dala kávu a mě s Hankou pozvala na čaj a výborné pečivo zvané scones (sladké bochánky) s máslem s marmeládou. Posezení bylo příjemné a paní hostitelka milá. Měla tam tři stolečky a malovaný porcelán. Dozvěděli jsme se, že na A87 je to 22 mil, nebo přes hory jeden den (podle mapy asi deset kilometrů s překonáním sedla 800 metrů vysokého). Parkovišťátko bylo prázdné a dnes už měl sotvakdo jet. Poštovní bus jede zítra v jednu odpoledne a může vzít čtyři lidi se zavazadly á ₤4,-. Debatovali jsme, co dál. Zuzka nechtěla zase šplhat po kopcích, Hanka nechtěla ztrácet čas ani v horách ani tady, čtyři libry chtěl ušetřit každý. Já byl pro hory, dnes dojít pod sedlo, rozbít tam tábor, ráno ho překročit a sejít dolů na hlavní silnici.

            Venku pak zastavilo nějaké auto a holky ho šly očumovat, jestli jako pojede zpátky. Dokonce se ptaly i plynaře s nadějí, že by nás vzal na korbu svého náklaďáčku. Řidič toho osobáku se nevracel, zato Hanka zjistila, že jí do spodní komory batohu vytekl náš výborný jonťák s ostružinovou příchutí. To zase bylo nadávek a zhnusených ksichtů! Zrovna do toho přijíždělo od zátoky auto, které Zuzka stopla. Pán se sice bál, že se nevejdeme, ale vlezli jsme se tam docela dobře, protože všechny tři batohy se vešly nastojato do kufru. A jelo se. Přes pastviny a kolem jezer, mezi ovcemi i krávami po uzounké klikatící se silničce s pravidelně rozesetými místy k míjení (passing places). Potkali jsme tři protijedoucí auta, což vždy znamenalo prudké brždění a odvážné vyhýbání na trávě či couvání na širší místo. Hanka seděla jak oukropeček a soustředila se, aby nezvracela. Vystoupili jsme na křižovatce s hlavní silnicí, jelikož pán s paní jeli na druhou stranu. Bylo šest.

            Hanka se musela nejdřív zotavit, takže jsme si domluvili sraz na odbočce k Elien Donan Castle a odešel jsem stopovat. Musel jsem ujít asi míli a půl, než se našlo první vhodné místo (holky ho měly přímo na odbočce). V pravém příkopu ležela mrtvá laň. U odbočky na lesnickou těžební plochu jsem shodil batoh a stopoval. Zjistil jsem, že jsem si u holek nechal pláštěnku. No potěš – jestli se brzy neshledáme, tak v téhle zemi bez pláštěnky zahynu. Začaly mne obtěžovat muchničky.

            Naštěstí mi zastavil pán s malou holčičkou a psem. Jeli domů na Skye z třítýdenní návštěvy příbuzných v Anglii. Batoh jsem musel držet mezi koleny. Holky viděl taky, ale nevešly by se mu tam. Opět jsme jeli krásnou krajinou, zase pršelo a kopce se skryly do závojů mlhy. V 19:25 mne vysadili u hradu. Pršelo a foukalo, tak jsem se skrýval chvíli pod mohutným smrkem poblíž vstupu na most k hradu. Pak jsem šel hledat do březového lesíka místo na stan. Když jsem holkám nesl na odbočku vzkaz, uviděl jsem je na parkovišti. Přijely vzadu v dodávce dvacet minut po mně. Oběma z toho bylo pěkně blbě, Hance ale víc.

            Stan se mezi stromy nevešel, tak jsem šel prozkoumat konec parkoviště, kde stály dva karavany. Až na problémy s kolíky to bylo super místo a usadili jsme se tu. Snad nebude v noci příliš foukat vítr, jinak uletíme – kolíky moc nedrží a jenom šňůry zatížené kameny to neudrží. Navíc nemáme moc vody. Sotva 1,1 litru stačí tak akorát na uvaření rýže. I tak rýže nakonec byla trochu tvrdá, ale nasladko chutnala skvěle. Hanka zase jedla s námi ačkoliv by určitě potřebovala vločkovou dietu (pořád ji bolí žaludek a střeva). Spát jsme šli krátce po desáté, vítr nám brnkal na stan a Hance i na nervy. Mytí nebylo – voda v Loch Duich je totiž slaná!

 

Dnes ráno jsme vykročili podél Pekelné zátoky směrem k údajné vesnici Kilchhorn vzdálené asi deset kilometrů. Cesta vedla po pobřeží plném medúz.  Jednu, kterou vyplavilo moře na pobřeží, jsme se snažili zachránit, ale marně. Byl to samý močál a samé bahno, takže mi pěkně čvachtalo v botách a kalhoty jsem si tu zašpinila jako ještě nikdy tady. Opět jsem se oddělila od skupinky a pelášila dopředu. Místo očekávané vesnice jsem uviděla pár člunů houpajících se na tyrkysově modrém moři a dva domečky. Na cestě jsem potkala pět místních, kteří byli strašně překvapeni, že jsem až z Čech. První paní mě všem představila a řekla mi, že musí jen na autobus. Po místních se tedy slehla zem. Místo očekávané silnice na stopování jsem uviděla malou a úzkou road. První domeček byl čajovna, kde jsme se stavili na čaj a muffins. Začali jsme se ptát,  kdo by nás mohl dovést na třicet pět kilometrů vzdálenou A 87, odkud bychom to mohli dostopovat na Ellian Donan Castle. Zastavili nám příjemní důchodci a odvezli nás až na A 87. Ráno jsem někde praštila s batohem a teď jsem zjistila, že se mi vylil do batohu jontový nápoj, bohužel nezředěný. Všechno krásně voní po ostružinách a šíleně to lepí. Na A 87 mě málem sežraly muchničky. Zastavilo až 48. auto – mladí kluci s dodávkou. V tom autě předtím jsem si myslela, že je mi zle, ale poznala jsem, že mi bylo docela fajn. Zavřená v nákladním prostoru jsem sledovala, jak kluci řežou zatáčky. Nevím, jestli jsem se více bála, že se pozvracím, nebo že nás odvezou někam jinam. Nakonec jsem si tam lehla. Z auta jsem vypadla celá zelená jak rákos a dívala se přímo na Ellian Donan Castle. Je pohádkově krásný a stanujeme přímo před ním.

 

Dnes jsme vstali a Hanka nám už přichystala snídani. Měli jsme pražené vločky a teplý čaj – Super, že Hanka vstává tak brzy! Pak jsme se vydali odporně zarostlou, vlhkou a hrozně bahnitou cestou. Zase mám kalhoty špinavé až po kolena. Po cestě jsem si 2krát vyvrtla kotník a jednou spadla až na zadek. Oběd jsme měli u řeky zamořené muchničkami. Takže jsme měli novou specialitu – nudle v bujónu s muchničkami. Touto strašnou cestou jsme šli až do 15:30. Pak jsme došli do rádoby vesničky Kinohorn. Byly tu dva baráky přes cestu. V jednom byla tea room, kde jsem Honzu s Hankou pozvala na čaj. Já si dala kafíčko a dostali jsme k tomu scones s máslem a marmeládou – jahodovou a meruňkovou. Byly vynikající a kafíčko taky. V tea roomu jsme se dozvěděli , že máme raději někde zakempovat, protože teď už asi žádné auto nechytíme. Honza chtěl jít přes hřebeny, ale to se mi vůbec nelíbilo. Bohužel, nebo naštěstí, se Hance do batohu vylil ionťák, a tak jsme se zdrželi. Já uviděla auto. Hned jsem na něho mávla, pán měl naštěstí pochopení a vzal nás až k hlavní silnici. Sice jsme mu úplně zaskládali auto, ale naštěstí jsme se tam vlezli. Cesta byla dlouhá 22 mil a viděli jsme 2 jezera a přehradu s vodní elektrárnou. Cesta byla typicky úzká a potkali jsme doprotivky 3 auta, ale naštěstí jsme se jim vždy nějak vyhnuli. Pak nastalo další dobrodružství, když jsme přijeli na hlavní cestu. Tady jsme stopovaly s Hankou asi hodinu. Auta už moc nejezdila a nakonec nám zastavilo 44. Byla to bílá dodávka, kterou řídili mladí kluci. My jsme jely ve dvojce (v nákladním prostoru) a bylo nám celkem zle. Zpočátku jsme si povídaly, ale pak se nám udělalo tak špatně, že jsme dýchaly jak před porodem. Ale naštěstí jsme to přežili a kluci nás vyhodili přímo u Ellain Donan Castle. Tam už nás čekal Honza a šli jsme stavět stan na parkoviště. Kolíky šly do země jen asi z 1/3. Takže doufám, že dnešní noc přežijeme ve zdraví a nikam neuletíme!

 

1.8.2003 – Den třináctý

            Stan v noci neuletěl. Ke snídani byly vločky s Grankem, pak následovala hrubá revize zásob (máme ještě 18 pytlíků rýže, 3½ pytle barevných nudlí, 5½ pytle bílých, polovinu rozinek, více než polovinu cukru, všechny pudinky, 2x100g ananasu, 100g papay, více než polovinu polévek, …), protože Hanka si ode mne něco chtěla vzít. Jídlo by mělo hravě vyjít, aniž bychom nějak trpěli hlady.

            V deset jsme se vypravili do návštěvnického centra na záchody a pro vodu. Já se Zuzkou jsme šli na prohlídku Eilien Donan Castle (₤3,40 pro studenty), Hanka nechtěla. Hrady zevnitř ji prý moc nebaví. Nám se to ale docela líbilo a určitě to za ty peníze stálo. Do stanu jsme se vrátili až o půl jedné. Hanka čas využila k mytí vlasů teplou vodou přinesenou ze záchodů a také k hledání sirek, aby mohla začít vařit oběd. Venku tak foukalo, že šlo vařit jen v předsíňce. K obědu byla rajská s rýží. Potom nám Hanka ukázala, kam jedeme, a rychle jsme sbalili stan, dokud byl ještě suchý. Teď jsou čtyři a snažím se tu stopovat na Skye do Glendale. Teď se teda spíš nesnažím, jelikož prší, pročež se schovávám v autobusové budce.

            Nakonec se to přece jen rozjelo. Stál jsem tam (s dešťovými přestávkami) asi do půl páté. Pak mne svezl pán s dítětem, který vypadal trochu jako Marek Killar, do Kyle of Lochalsh. Pěšky jsem přešel Skye Bridge značně sprchován deštěm a vichrem. Dalších šest mil od motorestu mne svezl mladý pár, který mne na odbočce viděl, když vyšli zevnitř. Ani potom jsem dlouho nestál – naštěstí, protože zase začalo lít jak z konve. Pán z bylinkové farmy rozvážel zboží do hotelů a svezl mne až skoro do Glendale, protože jejich pozemky byly hned vedle. Udělali jsme cestou ještě dvě obchodní zastávky a probrali všechno možné – jeleny, vzteklinu, počasí, hory, ovčácké psy, …

            Po vysazení na malé křižovatce uprostřed vřesovišť mi do cíle zbývalo  sedm mil. I nadhodil jsem batoh, srovnal ponožky v kanadách a vyrazil. Asi po kilometru mne míjela dvě auta a to druhé jsem stopl. Byl to veselý pár starších lidí z Glendale. Dostal jsem tipy, kde stanovat a kde se ptát po holkách (obchod a tea room). Oknem jsem je ale potom v tea roomu neviděl a neptal jsem se. Místo toho jsem se vydal k moři. Svítilo slunce a vál mírný vítr. Tmavomodré moře splývalo v dáli s obzorem. Dole u pláže u ústí potoka stál na ovcemi vypaseném plácku náš stan. Super, bude gulášovka!

            Holky na mne ale předtím čekaly v tea roomu , kde si daly hranolky, respektive bagetku. Tudíž ještě neměly hlad. Proto jsme šli na západ slunce na útesy. Sice už dlouho nepršelo, ale bylo oblačno, takže ze západu toho moc vidět nebylo. Zato jsme viděli obrovské vysoké útesy, které mi silně něco připomínaly (snad Dover z filmů). Tuleně jsme neviděli. Do stanu jsme se vrátili skoro za tmy. Vítr opět silně ohýbal tyče, vařit se muselo v předsíňce. Nepřehnali jsme to s vločkami, takže gulášovka byla skvělá. Ulehl jsem o půlnoci. Venku zářily mezi oblaky hvězdy. Hanku zase přepadla klaustrofobie z hroutícího se stanu. Zítřek strávíme zde, na tomto kouzelném pobřeží.

 

V noci se opět konala větrná hůrka, stan sice klekal, ale nespadl. Ráno šli Honza se Zuzkou na prohlídku zámku a já jsem ho okukovala zvenčí a fotila. Stále hodně foukalo, bylo to tedy spíše vichřice. Ve dvě odpoledne jsme šli na stopa na nejzápadnější část ostrova Skye. Jeli jsme asi na čtyřikrát a zvládli jsme to docela rychle. První nám zastavila mladá paní s pejskem, potom nás vzal nějaký Němec asi deset mil, třetí byla mladá Skotka pracující v restauraci s mořskými specialitami a čtvrtý nás vzal manželský pár z Londýna, který jel kousek před náš cíl Glendale, ale pán byl tak ochotný, že nás odvezl až na místo. Právě pršelo a tak jsme se schovaly v malé útulné restauraci, byla jedním z pěti domků ve vesnici. Dozvěděly jsme se, že na Skye vlastně žádná města nejsou, že všechno jsou jen vesnice. Trochu jsme pojedly, umístily jsme vzkaz pro Honzu na dohodnuté místo a postavily jsme stan na pobřeží.  Honza dorazil chvíli před devátou a tak jsme ještě stihli jít na nejbližší útesy, odkud se nám naskytl nádherný výhled na 300 metrů vysoké pohádkově vyhlížející protější útesy,  pozorovat západ slunce. V 9:15 p. m. mělo zapadat. Jenže najednou přišly mraky a západ se nekonal. Po příchodu jsme si v půl dvanácté uvařili gulášovku a šli jsme spát.

 

Vítr nám stan v noci neodvál, i když hezky foukalo. Asi ho držely ty šňůry zatížené kameny. Ráno jsme spali až do 9:17. Pak jsme rychle posnídali a já s Honzou jsme se vydali na prohlídku Ellain Donan Castle. Je to prý nejromantičtější hrad ve Skotsku. Rozhodně byl zajímavý. Viděli jsme Banqueting Hall, Dining Room, Bedrooms, Kitchen. V jedné místnosti nám průvodce ukazoval, jak se nabíjela puška střelným prachem z kravího rohu a jak se pak o nějakou tyč křesala kamenem jiskra. V kuchyni bylo ukázané jídlo, jak se vařilo i jak vypadal konečný výrobek. pak jsme si šli s Honzou koupit pohledy a já přibrala i průvodce, podívali jsme se i do gift shopu. Měli tam tartany i plaidy ve všech velikostech, ale nechutně drahé = 60 liber! Pak jsme šli za Hankou na oběd. Ta vařila, že prý ji prohlídka hradu nezajímá. Po obědě jsme šli na stopa. My s Hankou jsme zaparkovaly hned na první autobusové zastávce a dokonce nám zastavilo auto hned po 10 minutách. Zastavila nám paní se psíkem. byla tak hodná, že nás zavezla až do Slychaganu. Jely jsme přes slavný most a po cestě jsme viděly hory, které tu podle Hanky vůbec neměly být, a také jsme viděly horský skot a ovečky.

Z Slychaganu nás jeden Němec odvezl na rozcestí a tam jsme asi po 10 minutách stoply jednu ukecanou slečnu, která jela do práce. Dozvěděly jsme se, že jsme zrovna chytly špatné počasí., že tak před 2 týdny tu bylo celkem horko. Jela ale jen do Dunveganu a tak nás tam vyhodila na dalším rozcestí. I tady nám zastavilo hned 2. auto a odvezlo nás speciálně až do Glen Dale. Je to jen  malá vesnička. Ve zdejším obchůdku jsme si koupily pohled a jogurt  a pak začalo pršet a my jsme se schovaly do malé hospůdky. Tam jsem si dala kávu  a housku s máslem. Hanka si dala talíř hranolek. V hospůdce jsme seděly asi 2 hodiny, protože po nás nikdo nechtěl peníze. Pak jsme pochopily, že se tu platí u pultu. Konečně jsme zaplatily a šly hledat Camping site. Místečko jsme našli celkem brzy. U moře na kopečku, kde nebyl plot. Chtěly jsme se zeptat na povolení na blízké farmě, ale nikoho jsme nenašly, a tak jsme vysbíraly ovčí hovínka a postavily stan na soutoku řeky a mořské zátoky. Jen jsme stan dostavěly a snědly jogurty dorazil Honza. Zase jsme byli všichni pohromadě! A tak jsme se vydali na společnou večerní procházku, původně k majáku, ale došli jsme jen pobřeží, kde nás překvapila tma, a tak jsme šli zpátky. Uvařili si gulášovku k večeři a šli spát.

 

2.8.2003 – Den čtrnáctý

            Vstávali jsme ve čtvrt na deset. K snídani byly vločky s cukrem a ananasem. Rozhodli jsme se vydat se po pobřeží na druhou stranu než večer a zkusit dojít do muzeu dudáctví (Piping Heritage Center) v Boreraighu. Hanka si to ale při balení batůžku rozmyslela, protože se bála, že nám večer už nezbude čas k výletu na maják a útesy Nest Point. Sama se proto vydala na opačnou stranu. Vyšli jsme něco po desáté a už o půl dvanácté jsme byli u muzea. Bylo to vlastně jen přes kopec, asi čtyři kilometry po asfaltové cestě. Vítr nám mocně fučel do zad. Prohlídkou muzea jsem strávili asi hodinku. Výstava byla věnována výrobě dud, historii skotských dudáckých rodů a škol i dudám ve světě a ve válkách. Součástí expozice byla i sbírka předmětů denní potřeby na zdejším venkově tak do padesátých let minulého století.

            Po prohlídce jsme hledali vhodné místo k vaření, ale všude tak foukalo, že jsem se rozhodli uvařit si oběd až ve stanu. Cesta proti větru byla horší, přesto se už ve dvě začaly chystat bílé nudle s mákem. Byla to vítaná změna a ještě jsme zůstali ušetřeni Hančiných obličejů nad mákem, který nemá ráda. Po obědě jsme dlouze zvažovali, zda se vydat Hance naproti, nebo čekat ve stanu, jestli se třeba vrátí dříve, než ve smluvených šest hodin. Nakonec jsme neudělali nic, tedy zůstali. Já jsem si schrupnul. Hanka přišla ve čtyři a kupodivu si začala taky vařit , a sice svoje čínské polévky. I u ní foukalo, dokonce prý málem nedošla. Viděla tam tuleně (myslel jsem, že tři, ale byl jen jeden)! I vyrazil jsem se Zuzkou na čtyři míle vzdálený Nest Point, zatímco Hanka si pochutnávala na obědě. Došli jsme tam za 80 minut, tedy v šest. Obcházeli jsme útesy, hledali zátoku podle Hančina plánku, ale z tuleně jsme nespatřili ani chlup. Snad ještě budou jiné šance. Zato jsem viděl jiného obyvatele moře – delfína. Sice to bylo spatření tak krásné a krátké, že by to mohl být i přelud, ale určitě nebyl. Při pozorování zvlněné hladiny moře z vysokého útesu severně od majáku jsem najednou uviděl, jak hřbetní ploutev prořízla hladinu. Zmizela, ale vzápětí se objevila znovu a ještě i s kouskem hřbetu. Zavolal jsem na Zuzku a začal utíkat na okraj skalisek. Náhle se vedle prvního hřbetu vynořil ještě jeden. Tu mi definitivně došlo, že jsou to delfíni. Ukazoval jsem Zuzce to místo a nabízel jí dalekohled. Sám jsme začal tahat a aktivovat foťák se zoomem. Vícekrát se ale už nevynořili, takže Zuzka neviděla nic. Škoda, ale i tak to byl krásný zážitek. Poprvé jsem viděl delfína ve volném moři.

            Cestou zpět jsem opakovaně prohledával zátoky i širé moře dalekohledem, z mořských savců se ale neobjevil už ani jediný. Zato malých zajíčků pobíhalo po pastvinách mnoho a i neurčení dravci (snad malí orli) se stále vznášeli ve spirálách nad skalním hřbetem. V devět jsme byli ve stanu jako na koni. Hanka už měla uvařenou sojovou šunku a začínala s barevnými nudlemi. Rozhodl jsem se načít lovečák a šunku jím obohatit. Večeře byla skvělá. Protože Hanka už odpoledne nikde nebyla, zabývala se vařením. K snídani tak přichystala směs pudinků oslazených jonťákem s rozinkami. Dva pudinky při tom bohužel přišly vniveč, protože je podle svého starého zvyku osolila místo osladila. Jako kdybych jí to včera nepřipomněl, když jsem ji viděl sypat cukr do rajské omáčky (to bylo ale ještě v pořádku).

            Chtěl jsem se večer ještě vykoupat, ale nakonec jsem to zredukoval jenom na nohy. Při mytí nádobí a čištění zubů jsem si totiž všiml, že je venku pěkná zima. Pak jsem si ještě za značného šera pře stanem ostříhal nehty a namazal kanady Indulonou. V jedenáct jsem spokojeně ulehl. Vítr se celkem utišil. Hanka ještě nespala, jelikož si schrupla odpoledne a teď nemohla usnout. Já jsem usnul opět jako miminko.

 

V noci jsem se opět moc nevyspala. Stan si stále sedal a dělal velký rámus. Vstávali jsme až v deset hodin. Dnes jsem měla v plánu jít na maják na Nest pointu – nejzápadnějším výběžku na ostrově Skye. Honza se Zuzkou našli muzeum dudů asi deset kilometrů od stanu a maják chtěli nechat na večer.  A protože je znám a vím ,že by se to asi nestihlo a že ten maják byl hlavním důvodem cesty na Skye, trhla jsem se od skupinky a vyrazila tam už dopoledne. Mám taková místa moc ráda půl hodiny večer by mi nestačilo. Místo bylo od stanu asi šest kilometrů. Celou cestu tam jsem bojovala se silným větrem, místy jsem se i bála, jak se mnou házel. Věděla jsem, že stejně neexistuje nic, co by mě přinutilo vrátit se zpět, protože touha tam dojít byla daleko větší. Zvládla jsem to. Sedím pod majákem a sleduji rozbouřený Atlantik. Všude kolem mě vyrůstají z oceánu útesy a tříští se o ně vlny. V dáli pluje velká loď a hodně tu fouká. Asi si vezmu rukavice. Začínají mi mrznout prsty. Čekám na trochu slunka abych mohla pořídit hezké fotky. Mám na to hodně času a to je dobře. Oblečení mám hodně, takže tu snad nezmrznu. Jen nevím, jestli zvládnu uvařit na lihovém vařiči polévku v tomhle vichru. Popošla jsem více na útesy a najednou vidím ve vodě hlavu tuleně, jak se spokojeně houpe ve vlnách. Než se vzpamatuji, zmizí. Podruhé se mi ho podařilo vyfotit, ale stála jsem příliš daleko, takže z toho bude nejspíš černá tečka v oceánu. Loučím se s nádherným majákem. Opravdu mě nezklamal. V pozadí vyčnívají z moře Western Islands. Zatahuje se a  opět prší, ale i přesto je to kouzelné místo. Jsem ráda, že jsem vyrazila tak brzy. Už jsem tu přes dvě hodiny a stále se mám na co dívat. Lidé na Skye a vůbec v celém Skotsku mi připadají moc příjemní. Jsou samý úsměv a pozdrav a klid jim září z očí.

 

Dnes ráno jsme vstali a zase se rozdělili. Já a Honza jsme šli do Boreraigu do Piping Museum. Hanka šla na Maják do Nest Point. Cesta do muzea nám trvala asi hodinu. Muzeum mě celkem zklamalo, spíš vypadalo jako vetešnictví. Ale budiž. Správci se s námi pokoušeli zdvořile konverzovat, ale jejich skotština byla hrozná, takže zůstalo jen u rozpačitých úsměvů. Kromě výroby dudů tu byla i ukázka nářadí, peněz a kostřiček zvířat. Po stěnách vysely ukázky tartanů jednotlivých klanů. Na zpáteční cestě jsme už měli celkem hlad, ale foukal tak silný vítr, že jsme se báli rozdělat oheň a rozhodli se, že to ještě vydržíme a raději si bezpečně uvaříme ve stanu! Udělali jsme si nudle s mákem. Pak jsme si lehli a čekali na Hanku. Ta přišla plná zážitků z majáku, kterým se nedalo odolat.

Sbalili jsme si tedy s Honzou batůžek a vydali se dobýt maják. Po cestě jsem si konečně vyfotila skotský bodlák. Viděla jsem skotský chlupatý skot – černý, rezatý a krémový, pár malinkých zajíčků a skalní orly. Maják byl nádherný. Vypadal jako zámeček, ale dovnitř se nesmělo, protože byl soukromý. Na pobřeží jsme vyfotili nějaké vlny, poskakovali po kamenech a vyhlíželi tuleně. Ti se nám vůbec neukázali! Za to jsme viděli malé i velké racky, kormorány a Honza prý viděl i dva delfíny! Pak mi byla strašná zima, a tak jsme se vydali na zpáteční cestu. Chtěli jsme se alespoň kousek svést autem. Jenže to, na které jsme mávali, nám nezastavilo a další nám zastavilo až u školy. To jsme bohužel odmítli, zbývalo nám posledních pár metrů a museli jsme nabrat vodu na vaření. Ve stanu nás už čekala Hanka s polorozvařenou večeří. Než jsme se převlíkli a vybalili batoh, bylo navařeno. Hanka je prostě zlatá! Po večeři jsem se přemluvila k vyčištění zubů a totálně unavená zalezla do spacáčku!

 

3.8.2003 – Den patnáctý

            Na dnešek Hanka naplánovala zatím nejsložitější stopařský úsek. Cíl byl vzdálen asi 140 mil na sever od Skye Bridge. Měl to být absolutní zapadákov na pobřeží zvaný Raffin. Zuzka trochu nadhodila, jestli bychom si neměli dát něco snáze dosažitelného. Tam by ale zase nebylo nic k vidění. Pomiňme skutečnost, že pro Zuzku není na opuštěných plážích a útesech k vidění vůbec nic, na rozdíl ode mne a Hanky.

            Když jsme v deset opouštěli bezpečné tábořiště, neviděl jsem večerní setkání příliš reálně. V krámku zrovna byla paní, takže (ačkoliv bylo oficiálně zavřeno) si Hanka koupila sušenky a já záruku teplé stravy – sirky (10 pencí). Pak už jsem dal holkám vale a začal zostra štrádovat na odbočku vzdálenou sedm mil. Ušel jsem asi míli a půl, když mne vzali manželé trávící zde dovolenou. Hodili mne do Dunweganu. Holky za mnou nepotkali, ale zřejmě přijeli z jiné silničky. Další více než hodinu jsem strávil máváním na hlavní silnici za odbočkou na Glendale. Holky jsem ale už nespatřil. Naložili mne pán a paní z Austrálie, kteří jeli až do Fort Williamu. Zajásal jsem. Bohužel ale jeli trajektem přes Mallaigh, takže mne vysadili pět mil před mostem. Zde jsem potkal dva české stopaře. Jeli do Edinburghu. Na křižovatce byli dřív, tak jsem jim nechal první místo. Hodinu jsem pak mával o kousek dál u odbočky na Lower Bretish. Čeští kolegové pak prošli kolem mě ve snaze změnit působiště. Mně se tu ale líbilo, takže výhoda první pozice přešla na mne. Za dalších dvacet minut jsem jim zamával z auta místního byznysmena. Ten mne ale hodil jen za most, kde se před mýtem otočil. Znovu jsem tak pěšky prošel Kyle of Lochalsh. Na další odbočku jsem to podle reklamní mapky, kterou jedinou mám k dispozici, odhadl nejvýše na čtyři míle. Než tu zase hodinu šaškovat, rozhodl jsem se to dojít pěšky. A byly to dobré čtyři míle, protože mi to zabralo půl druhé hodiny svižné chůze. Cestou jsem slupl pár zralých ostružin a malin, silnice nesilnice. Na odbočce jsem vytáhl sušenky, které jsem načal včera cestou od majáku. Než jsem je všechny snědl, dostal jsem se na čtyři svezení až do Ulapoolu. Nejprve to byl právník z Birminghamu, který jel za ženou na nějaké slavnosti do Shieldaigu. Pak Londýňan, který tu byl sám na dovolené a ježděním po večerech zabíjel čas. Byl jsem dnes už jeho druhý Čech a hodil mne deset mil za svůj kemp do Kinlochewe. Zde mne vzalo také hned druhé auto. Pán jel z Londýna na chalupu za svým otcem. Vyprávěl mi místní legendy a popisoval lochy a hory. Skončil jsem u botanických zahrad v Gairlochu. Tady mne naložil mladý pár pracující v oblasti IT. Příliš jsme nekonverzovali a cesta byla dlouhá. Udělali si kvůli mně dokonce zajížďku pár mil, jen aby mne vysadili v Ulapoolu před informačním centrem o půl desáté večer. Nakukal jsem jim totiž, že tu mám s holkami v deset sraz. Což o to, čas souhlasil. Jen místo bylo vzdálené ještě sto kilometrů. Stmívalo se. Doufal jsem, že na výpadovce nepotkám své poslední dobrodince, a vydal se za město hledat místo k přespání. Nohy se mi motaly, ale urazil jsem ještě asi dvě míle, než jsem našel zdroj vody (potůček a kus lesa). Bylo půl jedenácté. Cestou pro vodu jsem musel přelézt plot proti jelenům a proniknout trnitým křovím. Zpět jsem se vrátil raději přes most na hlavní silnici a po cestě. Zmohl jsem se na uvaření bílých nudlí v bujónu. Potmě jsem je snědl a s nacpaným břichem a mastnou pusou jsem zalehl do spacáku na igelitu. Karimatku jsem měl pro případ deště už uvnitř. Bylo čtvrt na dvanáct.

            Kdepak jsou asi holky? Měl jsem nakonec docela štěstí, hlavně poslední stop mne výrazně posunul. Mám naději to do zítřejšího poledne do Blaimore, které Hanka nakonec vybrala jako cíl, ačkoliv je ještě víc na severu než Raffin a stejný zapadákov, stihnout. Dřívější časy v osm nebo v deset sotva dopadnou. Změna cíle nám ušetří den, ačkoliv přijdeme o zajímavý útvar The Old Man of Stoer (osamělá skála 100 m vysoká v moři). Všichni slibují hezké počasí a dokonce vlnu veder. Jsem na to zvědavý. Dnes, stejně jako včera, jsem vůbec nepotřeboval pláštěnku a ani muchničky neotravovaly. Ráno musím být co nejdříve na silnici, když se budou rozvážet zásoby a lidé budou jezdit do práce.

 

Dnes máme před sebou dlouhou cestu na daleký sever. Stopování do těchto končin asi nepůjde moc hladce. Z Glendale jsme se dostaly rychleji, než jsme předpokládaly. Zastavili nám Francouzi na dovolené, koupili nám jídlo a odvezli nás na výpadovku na Portree. Vše proběhlo hladce a my jsme nakonec uvízly tam, kde jsme to předpokládaly nejméně, a to v Portree. Snažily jsme se stopovat tři hodiny, možná ještě více a naše snaha byla odměněna pouze deštěm a zimou. Nakonec jsme to vzdaly, sedly na autobus a rozjely se do Schligachanu. Tady nám po dlouhém čekání zastavila dvě auta, ale ani jedno nepokračovalo našim směrem. Hned vedle se nacházel útulný kemp a touha po horké sprše a umytí po celém týdnu nás stála každou čtyři libry. Ale místo je to hezké, přímo pod kuželovitými vrcholy pohoří Cullins. Kdo ví, kde je Honza. Kdyby tak věděl, že my jsme se nedostaly ani ze Skye. Snad ta smůla už je za námi a zítra to půjde.

 

Dnes jsme vstali a vydali se na další cestu stopováním. Opět je naplánovaná cesta od nikud nikam – tedy do další prdelky, kam nic nejede a hlavně z ní nic nejezdí. Asi po hodině stopování nám v Glen Dale zastavili Francouzi. Vzali nás sice úplně jinam než jsme potřebovaly, ale zato nám koupili oběd – 2 borůvkové koláčky a dva Muffiny! Ukázali také dobrou vůli. Bylo jich plné auto – 2 dospělí a 3 děti a přesto nás vzali! Díky nim jsme se dostaly na odbočku k Portree. Tam nás vyzvedl nějaký Skot, a ten nás svezl až do Portree samotného. Cestou se s námi snažil povídat, ale moc mu to nešlo. Hanka si s ním moc nepovídala a já mu vzadu vůbec nerozuměla, nebylo slyšet!

V Portree jsme zkysly hezky dlouho. Až do 16 nám nikdo nezastavil. Celou dobu nám pršelo. Na chvíli jsme se šly podívat do Visitors Centre, tam jsme ale byly jen na záchodech, protože tam bylo všechno strašně drahé. Když ani po 16. hodině déšť nepřestával, rozhodly jsme se plné zoufalství jet autobusem. Šly jsme tedy do centra Portree hledat autobusák. Na zastávce jsme našly jen pár budek, ale odjezdy autobusů v nich naštěstí byly. Náš jel 17:20. Svezly jsme se k Slychaganskému hotelu. Tam jsme doufaly, že nás někdo vezme do Kyle of Lochaj, ale marně. V 19:30 už nám byla taková zima a měly jsme takový hlad, že jsme radši zašly na placený Camp, kde jsme si chtěly dát aspoň horkou sprchu, po celodenní smůle.

Camp je zajímavě zařízený. V recepci nikdo nebyl, prý v průběhu kempování přijde někdo vybírat peníze. Sprchy byly na heslo, ale naštěstí se mi ji podařilo přesvědčit, aby tekla! Když teď ležím čistá ve spacáku, přemýšlím, kde asi skončil Honza. Jak teď asi chudák spí někde pod širákem v igelitu, a jestli se zítra vůbec shledáme. Bylo by dost blbý, kdyby ne! Kdyby aspoň Hanka nevymýšlela tak dlouhé  a složité stopovací trasy. Nebo se aspoň domlouvala, že na určitém místě budeme čekat, než se všichni sejdeme. Ale to Hanka ne, mohla by jí utéct nějaká hora nebo zátoka. Nemyslí ani na svého kamaráda!

 

4.8.2003 – Den šestnáctý

            Noc byla celkem dobrá, zřejmě vůbec nepršelo. Ráno mna vzbudily muchničky. Bylo šest. Sbalil jsem se, vyškrabal kotlík od včerejších nudlí, pod mostem ho umyl a vyčistil si zuby. V sedm jsem už stál na silnici. Vločky s cukrem jsem jedl přímo z pytlíku. Nechali mne je ale skoro všechny sníst, protože prvního stopa jsem chytil až za čtyřicet minut, přičemž mne stále otravovaly muchničky.

            Ani další místo jich nebylo prosté, zato jsem se z něj dostal velice rychle. A sice druhým autem s otcem a synem jedoucím na stavbu domu. Na kopečku za vsí už to pak bylo s muchničkami lepší a dokonce mne vzalo hned první auto – paní jedoucí do práce na rybí farmu. Pak jsem šel dvě míle do Scorie pěšky a jednu k tomu skrz městečko. Bylo deset. Na záchodcích jsem si skočil na velkou a nabral dva litry znamenité vody. Nezdržoval jsem se ani zastávkou v obchodě, ačkoliv bych potřeboval další baterie do foťáku a sušenky na stopování. Za nějakou chvíli mne svezl pán z Německa, jehož paní byla učitelkou angličtiny, s karavanem až na odbočku do Rhiconish. Odtud jsem se vydal pěšky, ale už druhé auto mne svezlo do čtyři míle vzdáleného posledního města na mé mapě – Kinlochbervie. Byli to staří manželé z ostrovů v průlivu a seděl jsem dokonce na sklopeném zadním sedadle obklopen zavazadly na dovolenou.

            Pán v hotelu, kam jsem se přišel zeptat na cestu do Blaimore, mi to ochotně našel a říkal, ať jdu dvě míle dál po silnici. Bylo 11:20, na dvanáctou jsem to musel stihnout i pěšky. Ale pán to trochu podcenil. Ve dvanáct jsem byl v Oldshoremore a doufal, že to bude už za dalším vrškem. Ale bylo to až za tím druhým. Ve 12:20 jsem políbil značku s nápisem BLAIMORE. Dalekohledem jsem pátral po okolí. Z kopečka jsem uviděl v dáli dvě postavy s batohy (v tmavém, jeden batoh do fialova – že by Zuzka?) štrádující si to za humna. Mával jsem a dokonce jsem i křiknul, ale žádná reakce se nedostavila. Došel jsem proto na parkoviště, objevil konec obce a pěší stezku na Sandwood (4½ míle). Ptal jsem se pána v karavanu na dvě holky s bágly, ale prý je neviděl. Každopádně jsem nestihl poslední sraz, a v takovém případě Hanka říkala, že se vydají na cestu. Nechal jsem tedy na asfaltu u začátku cesty jasný vzkaz (H.B. ) a dal se do stíhání. Šel jsem celkem rychle, dokud mi ještě šlapaly nohy. Cesta vedla přes vřesoviště okolo krásných písáků – to bude večer koupel. Zastavil jsem dva turisty jdoucí proti mně a ptal se po holkách. Bohužel byli kdesi mimo stezku, takže ty dvě postavy viděli jen z dálky a pohlaví nerozpoznali. Ve dvě jsem z vršku uviděl překrásnou písečnou zátoku. Dole se dvě postavy kochaly vlnami na skále. Má naděje se zvýšila, navíc jsem uviděl batohy složené v písku. Cestou dolů jsem se připravoval i na to, že to holky možná nejsou a zůstanu sám. Bohužel se to stalo – byli to kluci. Měl jsem trochu pocit jako námořníci vracející se z nitra ostrova, když místo škuneru najdou jen prázdnou, ač krásnou zátoku. Modré vlny se převalovaly, hučely a tříštily se v bílou pěnu. Sluníčko zářilo z polojasného nebe. Písečné duny porostlé úzkolistou trávou se táhly od pobřeží k blízkému sladkovodnímu písáku. Dokonale ohlazené kameny ve shlucích pokrývaly pláž budící tak dojem vyschlého marťanského řečiště. Osamělý skalní sloup za jižním koncem zátoky pod útesy dokresloval atmosféru. Kroužili kolem něj racci. Na vlnách se tu a tam pohupovali kormoráni. Drobní ptáci s dlouhými zobáky pročesávali písek odkrytý začínajícím odlivem. Několik dvojic a pár rodinných skupinek turistů bylo rozptýleno po dlouhém a širokém písečném pruhu zamlženém na obou stranách slanou mlhou z tříštících se vln. Na okolních vršcích i nad útesy se pásly ovce. Od moře vála příjemná bríza. Pár minut jsem jen tak ležel mezi dunami vedle batohu pozorujíce pláž a moře. Pak jsem sebral síly rozložit JP, abych neměl všude písek. Sundal jsem si boty a nechal chodidla relaxovat v místy teplém a místy vlhkém písku. Pak přišel čas uspokojit žaludek. Vztyčil jsem velký plochý kámen a mezi nohama jsem na vařiči uvařil polovinu bramboračky. Vločky jsem do ní nasypal těsně před jídlem, aby byly správně tvrdé. Aniž bych se musel pohnout, hned jsem to snědl. Pak jsem rozložil po kamenech špinavé prádlo, aby alespoň vyschlo, stejně tak i ručník. Chvilku jsem spal. Pak jsem zase s dalekohledem zkoumal přístupovou pěšinku, ale na horizontu se nehýbalo nic než ovce. Vydal jsem se na procházku po pláži. Fotil jsem mušle rostoucí na kamenech, stružky z odlivových jezírek a útes. Dalekohledem jsem pod skalami hledal tuleně. Marně.

            Na vyvýšeném plácku jsem objevil menší zelený stan. Čas utíkal, turisté pomalu odcházeli. Holky nikde. Uvažoval jsem, jestli nemám schovat batoh a vydat se zpět do Blaimore. Co když tam čekají? K čemu by to ale vedlo teď v sedm večer? Přiměl bych je sbalit stan a přemístit se? Těžko. Spal bych tam pod bundou a ráno šel s nimi sem? Nic dobrého. Proč by tam ale měly vlastně čekat? Vzkaz je jasný, viditelný, neodstranitelný dokud nezaprší. Blbost – jít 14 kilometrů po náročném dni pro nic za nic. Počkám tady do zítřejšího poledne, a pak se vydám na další plánované místo, kterým je Cape Wrath. Pokud to nezvládly sem, pravděpodobně pojedou přímo tam. Snad tam odtud vede pěšinka podél pobřeží. Mapu samozřejmě žádnou nemám. I bez pěšinky by se ale dalo na nejsevernější výběžek dojít.

            Nakonec jsem schoval batoh v příšeře do trávy na vršku blízké duny a vydal se s foťákem, dalekohledem, doklady, bundou a lahví na vodu nahoru na útesy pozorovat stezku a západ slunce. Taky jsem potřeboval doplnit vodu. Žádný potůček jsem ale bohužel nenašel, takže budu muset zítra vydržet s tím, co mám. Vařit k večeři sladké nudle můžu i z vody z písáku. Po stezce přišla jedna rodina a dvojice s bágly. Kochali se západem slunce a potom vztyčili stany. Ani ta nadějná dvojice se nakonec holkami býti neukázala. Západ slunce shora z útesu byl zatím nejlepší ve Skotsku, ale poslední fázi stále ještě halily mraky. Bylo deset. Cestou dolů jsem narazil na hejna muchniček. Díky bezvětří mi tak předčasně skončil sladký čas.

            Vařil jsem drbající se v moskytiéře a kapuci. Repetent nemám. Bílé nudle s trochou cukru (zbývá ho již velmi málo), skořice a rozinek jsem snědl zakrytý spacákem. Pára stoupala všude a spolu mým dechem máčela spacák zevnitř. Vůbec jsem na to neviděl. S obličejem nad kotlíkem jsem musel zvenčí připomínat zakrytého čuníka. Batoh už byl v igelitu, boty a kotlík jsem ještě zvládl strčit do příšery. Jsou všude. Kdykoliv nadzvednu cípek spacáku pouštějí se do mne. Nemohu se koupat (hlavně pak vylézt z vody), čistit si zuby, svléknout se. Nakonec jsem se svlékl ve spacáku. Slipy, ponožky i kalhoty jsem z něj vystrčil na rosou zkrápěný igelit. Termotričkem jsem se místy pokoušel izolovat trup od vlhkého studícího spacáku. Noc byla strašná.

Jednou jsem potřeboval na záchod. Vstal jsem i se spacákem, poskočil k okraji igelitu a rychle potřebu vykonal. Nade mnou se prostírala polokoule jasných třpytících se hvězd. Nad dunou zářil rudý Mars. Muchničky nebyly vidět, ale zatraceně cítit. Zima je nezahnala. Nezbylo mi, než se převalovat v úzkém pytli a čekat, až je zažene stoupající slunce. Zdálo se mi o Lipně. Další potřeba na záchod přišla už za světla. I malinká škvírka ve vchodu spacáku prozradila, že muchničky stále trpělivě čekají. Zopakoval jsem noční akci. V mžiku mi obalily břicho, obličej i ruce. Zničil jsem je válením a třením se ve spacáku. Všechno mne zase svědí. Nakonec jsem usnul a probudilo mne až slunce opírající se do tmavého spacáku. Bylo půl jedenácté.

 

Dnes jsme vstaly už v šest hodin, abychom mohly být v poledne v Blaimore, kde měl čekat Honza. Do Ullapoolu jsme jely asi na čtyřikrát a zvládly jsme tam být v jednu odpoledne. Takže asi pojedeme přímo na Cape Wrath, kam snad Honza zítra dojde pěšky z Blaimore. Ullapool vypadá docela hezky – bílé pobřežní rybářské městečko, hodně se podobá Maillagu. Právě vaříme před supermarketem gulášovou polévku. Nějaký pán tu čekal se psem  na manželku, obdivoval náš lihový vařič a náš způsob cestování. Asi pět minut poté jsme byly vyhozeny od místní ochranky supermarketu. Pokračovaly jsme v cestě na sever se sympatickou rodinkou, jejíž hlava mi připomínala Harrisona Forda. Projížděly jsme zapomenutou krajinou pohádkově krásných hor a průzračných jezer. Hory mě nepřestávají fascinovat. Právě se nacházíme v Asyntu, v zapomenuté oblasti skotské vysočiny. Projíždíme vesničkou Unapool. Sedíme na odbočce na souhranní tří jezer  – Glendhu, Unairn Bhan a Glencoul a čekáme, až tudy vůbec někdo pojede. Je tu sice mezi horami nádherně, ale tímhle tempem se s Honzou uvidíme až v Glasgow. Pět mil nás vzali mladí lidé a potom už jsme jen šli a šli cestou na sever. Začalo se stmívat a nejbližší vesnice byla daleko. Stan na zádech těžkne a Zuzka kvílí. Já však stále věřím v zázraky. Nikdo nestaví a místo pro stan tu také není vidět. Vše je oploceno. Asi půjdeme potmě. V tom však slyším auto, zvedám ruku a stopuji. Dva mladí Skoti staví. Moje prosby byly vyslyšeny. Jedou až do Durnessu.  Z auta pozorujeme překrásný slovy těžko popsatelný západ slunce. Červánky se odrážejí v zrcadlové hladině jezer a v dáli zapadá slunko do oceánu. Obloha je poseta chomáčky zářících obláčků. I Zuzka to nečekaně obdivuje, asi byla už hodně zoufalá. V Durnessu jsme objevily na pobřeží umístěný kemp za čtyři libry, ale protože jsme věděly, že se stejně nebudeme kvůli únavě sprchovat, šli jsme stopovat na místo, odkud jezdí ferry na Cape Wrath. Opět se nám dostalo štěstí v podobě šedovlasého pána.

 

Dnes jsme vstávaly v 5:45, abychom dohnaly to včerejší zpoždění. Asi po půl hodině nám zastavil popelář. Bágly nám dal dozadu na korbu, jak dopadly jsme se dozvěděly až když nám je vyhodil asi 9 mil před Kyle of Lochaj.

Tam nám naštěstí skoro hned zastavil jeden správce hor, který zaspal a hodil nás až na 4/4 cesty k k Ullapollu. Tam jsme hned měly přípoj na jednu paní s třemi dětmi a psem a ta nás hodila až na křižovatku do Inverness. Tady nám asi po ½ hodině zastavil párek důchodců, mírně nahluchlých, ale milých. Ti nás hodili hezký kus cesty až na druhou křižovatku na Ullapool, protože ta první se jim zdála být málo frekventovaná. Pak jsme asi zase po ½ hodině stoply jednoho sympaťáka v modrém autíčku. Ten jel zrovna do práce, a tak se s námi, respektive se mnou, dal do řeči. Hanka totiž ani nemukla. Pán byl na dovolené v Benátkách, chysal se do Čech, tedy spíše do hor, a na Slovensko. Byl úředník, miloval přírodu a… pochválil mou angličtinu J! Vyhodil nás v Ullapoolu u supermarketu, popřál nám hodně štěstí a šel do práce. My jsme si před supermarketem uvařily polévku a mrkly dovnitř. Koupila jsme si jen jogurt, protože už mám zase utraceno přes limit. L

Před supermarketem nám také vynadal jeden zaměstnanec. Prý nesmíme vařit před supermarketem a už vůbec ne jíst!  Vypadal také, že poprvé v životě vidí liháč a ešus. A tak jsme sbalily nádobíčko a odešly před Health Centre na lavičku, kde jsme polouvařenou polévku v klidu snědly. Pak jsme šly dál pokoušet stopařské štěstí za Ullapool. Na autobusové zastávce nám zastavila rodina s dítětem a vzali nás 20 mil na jednu křižovatku. Tam jsme čekaly ¾ hodiny a přijel jeden milý důchodce, který nás vzal do vesničky, asi 7 mil. Cestu do druhé vesničky jsme zvládly po svých. Tam nám zastavili dva kempeři a hodili nás asi 5 mil do nějakého kampu. Tam se bohužel vytočili a jeli dál – v našem směru, ale asi už se s námi nechtěli mačkat v autě, které bylo malinké a bohužel nebylo nafukovací. A tak jsme byly opět na cestě. Bylo 19:00 a nám zbývalo ještě 24 mil do cíle. I když pozměněného. Vydaly jsme se tedy pěšky v naději, že se nám podaří ještě někoho stopnout. Ušly jsme asi 2 míle. Byla jsem strašně unavená a zoufalá. V nouzi nejkrajnější nám zastavilo auto v místě, kde bychom to nečekaly. Před zatáčkou! Byli to dva mladí kluci, kteří jeli až do Durnesu, celou cestu jsme jeli s hudbou. Interprety jsem neznala, ale hudba se mi líbila. Bylo to příjemné zpestření a hlavně hudbu jsem nepřervala, atak jsem nemusela konverzovat! Vyhodili nás v Durnesu na kempovišti. Na kemp jsme sice neměli peníze, ale aspoň jsme se nechaly pokochat procházkou městečkem. Na konci naší cesty nám zastavil jeden starší pán. Sice někam pospíchal, ale byl ještě natolik ochotný, že nás vzal až na stanoviště trajektů. Tam jsme zakempovaly na pobřeží, opět hezky z kopečka, jako v Malaigu. Byla jsem tak unavená, že mi ani nevadilo, že jsem celou noc sjížděla.

 

 

5.8.2003 – Den sedmnáctý

            Nejprve jsem obhlédl pláž, jestli holky někde nejsou. Nebyly. Pak jsem se šel vykoupat do písáku (pozn. jmenuje se Sandwood Loch). Byl přiměřeně teplý, velice čistý s velmi mírně se svažujícím se dnem. Možná by se dal i celý přebrodit. Nebylo mne vidět, takže jsem byl opět na Adama. Udělal jsem ve vodě do půl stehen pár temp a hlavně jsem se pořádně umyl. Pak jsem umyl kotlík. Sedíce ve svém bivaku u tlusté suché klády napůl zaváté pískem jsem posnídal vločky s papayou. A bylo čtvrt na jednu. Pak jsem dopisoval deníček a stále pozoroval okolí, jestli holky nepřijdou. Kdyby totiž spaly v Blaimore a vyrazily jako obvykle kolem desáté, pomalu už by tu mohly být. Odnesl jsem potom nahoru na kůl u stezky vzkaz: „Holky, čekal jsem na vás v písečné zátoce do úterý 15:00. Pokračuji podle plánu na Cape Wrath, kde budu čekat ve středu nejméně do 13:00. Honza“

            Naposledy jsem se prošel po pláži, umyl si slané nohy a kolem 15:45 jsem vyrazil na sever, kde jsem tušil stezku na Cape Wrath. Žádná stezka tam nakonec ale nebyla. U malého potůčku jsem poklekl a z tůňky lačně hltal chladivou vodu. Už bylo na čase, jinak bych se musel brzo napít vody z písáku, kde plavalo vodní ptactvo a krávy si máchaly nohy. Nesl jsem ji pro všechny případy s sebou. Později u říčky vinoucí se mezi vřesovišti (pozn. šlo o říčku Keisgaig) jsem ji vyměnil za lepší.

            Směr se mi držel snadno, moře po levé ruce pod útesy bylo stále vidět. Na každém hřbetu jsem dychtivě očekával, že už uvidím moře i před sebou. Splnilo se mi to až v šest hodin, kdy jsem se téměř po čtyřech vydrápal na skalnatý vršek (pozn. byl to 224 metrů vysoký Cnoc a‘ Ghiubhais). Uviděl jsem poloostrov s bílým majákem, který byl vidět už ze Sandwood Bay. Dál na sever už nebylo nic, takže to vypadalo dobře. Doufal jsem, že tam bude alespoň cedulka nebo nějací turisté, kterých bych se zeptal. Dalekohledem jsem ještě prozkoumal terén před sebou a vyrazil. Doufal jsem, že tam najdu holky a stan a dáme si k večeři rýži s omáčkou. Majáku jsem dosáhl ve čtvrt na osm. Na ceduli u brány hlásající zákaz lovu a rybolovu na vojenské střelnici Capa Wrath (hurá!) nebyl žádný vzkaz. Jal jsem se obcházet zeď a hledat stan. Jeden jsem opravdu našel, ale nebyl náš. Jeho osamělý obyvatel mi řekl, že je tu nejspíš úplně sám a nabídl mi kávu. S díky jsem odmítl a pokračoval v obchůzce. Nad útesy u mlhové trouby jsem shodil batoh. Otvorem ve zdi jsem prošel do prostoru majáku. Na zídce u cesty upoutal moji pozornost bílý hadr. Ukázalo se, že je to klobouk a na něm pod kamenem papír. Že by? Ano!! Byl to vzkaz od Zuzky, ve kterém stálo:

 

            „Ahoj Honzo! Byly jsme tu v Út kolem poledne. Do večera budeme čekat v Durnesu. Zítra se přesuneme na John O`Groats. Z tama do Inverness a pak do Edinburgu. Měly jsem smůlu na stopu. V Ne jsme se nedostaly ze Skye. Celé pondělí jsme jely do Durnesu. Budeme stanovat buď na pobřeží, kde jezdí ferry na Cape Wrath nebo na parkovišti na 10 min ostré chůze odtama. Je mi líto, že jsme se tak blbě domluvili. Doufám, že se potkáme dřív jak v Glasgow!

                        Zuzka

P.S.: Cesta je jak já chci. Hanka ji chce změnit. Chce jet do Stonehave. Mně se to zdá být daleko. Ale znáš ji, vše musí být po jejím!“

 

            Milý text s vyzývavým obsahem. Rozhodl jsem se hned. Musím dojít do Durnessu! Poobědval jsem zbytek bramboračky s nudlemi a trochou vloček, dalekohledem zapátral pod skalami po tuleních (zase nic) a vyrazil. Bylo půl deváté.

            Hnala mne jediná věc – vidět holky a spát bez muchniček ve stanu. Byl jsem připraven jít tak dlouho, dokud tam nebudu. Opět jsem následoval svůj stín, tentokrát k východu. Občas jsem se ohlédl za zapadajícím sluncem. Cesta byla dlouhá, úzká bez passing placů a uprostřed prorůstající trávou. Šlapal jsem ve svižném tempu. Sotva jaký jiný den jsem měl lepší předpoklady k nočnímu pochodu než dnes. Zastavoval jsem se jenom k napití a jednou též k nabrání vody. Krajina byla opuštěná. Měsíc zmizel za mraky, potom i hvězdy, vánek ustal. A světla města stále nikde. Durness měl ležet podle mapy za dlouhou zátokou. Napadlo mne, jestli se přes ni nejezdí přívozem. Věřil jsem však, že cesta ji obchází. Ještě než jsem opustil dopadový prostor střelnice, uviděl jsem poprvé v životě letící sovu. Nehlučné třepotání malých křídel ve srovnání s tělem mne ihned zaujalo. Zakroužila mi nad hlavou a znovu ji pohltila tma. Potom jsem konečně spatřil několik světel na opačné straně zátoky. Zvolna jsem se k nim blížil, už jsem viděl i světla aut na hlavní silnici. O půl jedné mé naděje pohasly. Cesta končila u přívozu. Vytáhl jsem baterku a hledal jízdní řád a ceník. Marně. Spát tu nebylo kde, plavat s batohem nešlo, navíc nebylo vidět, jak daleko je druhý břeh. I plavání bez batohu jsem zavrhl, protože i kdybych to doplaval, neměl bych se kde umýt před spaním od slané vody. A kdo ví, jak bych se sem ráno dostával pro batoh.

            Ve vodě u cesty světélkovala drobná mořská zvířátka, bylo to nádherné. Ve světle baterky se ukázali krabi. Konec zátoky nebyl vidět, cesta dál nepokračovala ani náznakem. Sakra, přece jsem se nehnal dvacet kilometrů jenom proto, abych tu kvůli pitomému přívozu zůstal trčet pár set metrů od stanu! Musím obejít zátoku. Musím. Stan je stan, jinak už holky možná neuvidím dřív než v Glasgow.

            Kousek jsem se vrátil a začal stoupat do svahu. Baterka by měla vydržet čtyři hodiny. Cesta po skalách, ovčích pěšinkách a po vřesovištích nebyla v noci zdaleka tak romantická jako ve dne. Snažil jsem se vyhýbat zrádným tůňkám v rašelině, kde se dalo jistě zapadnout po pás, nebo utopit batoh. Zátoka stále nekončila. Musel jsem zdolat několik kamenných zdí a ohrad. Navíc začalo mrholit, takže jsem si brzy zmáčel od mokrého kapradí kalhoty až po pás. Snažil jsem se soustředit na každý krok. Jedna chyba a zvrtnutý kotník nebo rozbité koleno by znamenaly konec. Čas letěl. Podvakrát jsem viděl konec zátoky, ale vždy se za ohybem ukázala další část. Stále jsem však šel za svým cílem, ačkoliv už bylo jasné, že mne nečeká žádný dlouhý spánek. Konec zátoky se přiblížil, ale ještě se nevzdala. Dostal jsem se do oblasti jezírek a průrev mezi pevnými ostrůvky nakrátko okousané trávy. Drobné přehlédnutí znamenalo pravou nohu v bahně. Díra byla hluboká na celou nohu, ale naštěstí úzká. Soustřeď se! O kus dál mi další skrytá průrva povolila pod nohou. Chtěl jsem se opřít o pravou ruku, ale ta průrvu trefila taky a zajela až po loket do slaného bahna. Přes kolena jsem se znovu zvedl, ale nateklo mi do kanady. Nakonec přišla říčka ústící do zátoky – prudká a kamenitá. Stanul jsem na jejím břehu a hledal vhodný přechod. Náhle pode mnou povolil suchý vřes a sjel jsem dolů na kameny. Zaradoval jsem se, že jsem přistál ještě na suchu. Další krok znamenal ale uklouznutí, ztrátu rovnováhy a studenou koupel obou nohou až po kolena. Jak jsem se pokoušel zachytit kamenů, vypadla mi do vody baterka a zhasla. Naštěstí jsem ji ještě z proudu vylovil a dokonce stále svítila. Byly tři ráno a světlo baterky pomalu sláblo. Potácel jsem se dál. Alespoň přestalo mrholit. Bažiny už jsem dost dobře nedokázal obcházet a překračovat. Při jednom přeskoku mne batoh zvrátil dozadu a zase jsem si zkoupal nohy i zadek. Ještě jsem musel obejít druhé rameno zátoky, a pak jsem konečně narazil na cestu od nějakého vozidla. Kde je cesta, tam bude jistě i most a přípojka na hlavní silnici. Jen ji neztratit. Povedlo se. Ve čtyři ráno jsem narazil na domek a po lávce přešel cíp zátoky na hlavní sinici. Nyní mi již nic nestálo v cestě a za čtyřicet minut svižné chůze (ó, jak se mi najednou šlo výborně po asfaltce, když jsem předtím myslel, že už mám úplně ošlapaná chodidla) jsem na parkovišti u odbočky k přívozu našel náš stan. Ještě před tím jsem musel ujistit pána od přívozu, že jsem to před čtyřmi hodinami byl opravdu já, kdo na druhé straně svítil, že nemám auto, a že mne ráno nevezli přívozem. Asi měl strach, že tam zapomněli nějakého zoufalce.

            Holky samozřejmě spaly, dokonce mne v první chvíli napadlo, že nejsou doma. V předsíňce jsem totiž viděl jen boty a žádné jiné věci. Dokonce mi blesklo hlavou, že to ony se nevrátily přívozem a někde tam zůstaly. Ale byly uvnitř a rozespale musely stěhovat věci, abych si měl kam lehnout. Zuzka mi nabídla kus své bagety. S díky jsem přijal a ve spacáku ji zhltl. Byl jsem strašně unavený. Bylo pět a usnul jsem jak špalek. Přes všechny peripetie dnešní noci to dopadlo dobře – neutrpěl jsem žádné tělesné ani materiální ztráty, mokré uschne a špinavé se vypere. Bylo to mé poslední velké skotské dobrodružství.

 

Dnes jsme se probudily do nádherného slunečného rána. Stanujeme opět u moře, před sebou vidím písčiny místy zalité vodou a v dáli hory, jejichž tvary mi připomínají další milovanou zemi a to Egypt. Optimisticky jsem si oblékla krátký rukáv. Dnes se stal zázrak, protože poprvé po třech týdnech našeho pobytu je obloha jasně modrá úplně bez mraků. Čekáme na ferry na Cape Wrath. Ještě že jsme tu stanovaly, protože se za námi vytvořila dlouhá fronta a loďka nepojme tolik lidí. Předpokládala jsem, že tu bude sněžit a místo toho mi slunce nemilosrdně pálí kůži. Za hodinu bychom mohli dosáhnout severu – cíle naší výpravy. Podle očekávání přijela malá loďka, která pobrala osm lidí. Potom jsme se nalodili do minibusu, který nás měl odvézt na daleký nejsevernější Mys Hněvu. Cestou nám zastavil na nádherné Sandy Beach. Písek se na pláži v horkém slunci třpytil jako drahokam a neuvěřitelně mocně kontrastoval s námořnickou modří Atlantiku. Právě sedím na útesu kousek od majáku a užívám si severu. Je to sen, ze kterého se nechci probouzet, jak mi kdysi Zuzka napsala na pohledu z Floridy. Jen foto celé výpravy u majáku zůstane jen mým přáním. Honzu jsme nepotkaly, ale stále doufám, že najde aspoň jeden z našich vzkazů a uvidíme se dříve než v Glasgow. Nemůžeme tu na něj čekat, protože nemáme vodu ani jídlo. Je tu spousta racků kroužících nad vysokými útesy a barva moře je překrásná. Mys Hněvu mě nezklamal. Cestou zpět jsme viděly písečné duny a moře bylo tak průzračné, že bylo možné spatřit i ryby a korály. Užívám si těchto zapomenutých končin. Vracíme se pěšky do Durness. Cestou od Skye jsme nepotkaly jediný autobus s turisty. Z těch pár lidí, co projelo kolem, na nás každý zamával. Snažily jsme se stopovat na John O ´Croats, ale do těchto končin nám nikdo nezastavil. Tak jsme postavily stan na druhé straně zátoky. Dnes už si západ slunce snad vyfotím, pokud tedy neusnu. Po cestě ke stopu mě pokousal pes. Šla proti mě milá paní a stále se na mě usmívala a najednou se mi setmělo před očima a něco mi stisklo ruku. Paní sice vypadala mile, ale to že mě kousnul její pes jí vůbec nezajímalo. Dezinfekci má bohužel Honza, takže si musím vystačit s vodou. Donesly jsme si do stanu večeři a chleba v igelitce a máslo jsme nechaly venku. Najednou slyšíme nějaké zvuky. Říkám si, že nám před nikdo nebude krást jídlo. Když po večeři vylezu ze stanu, vidím rozházený chleba po trávě. To rackové byly tak drzí. Západu slunce jsem se dočkala. Rudé slunce se odráželo v modré zátoce a zapadalo směrem na Mys Hněvu.

 

Dnes ráno jsme vstaly, posnídaly skotské ovesné vločky, sbalily stan a začaly čekat na trajekt. Dozvěděla jsem se, že trajekt vůbec není free, ale že cesta bude stát 10,50. To mě moc nepotěšilo, protože mám jen minimum peněz a mám strach, že už nebudu mít ani na jídlo do autobusu. Ale jet  musíme, mohly bychom tam potkat Honzu a to za ty vyhozené peníze stojí. Aspoň kvůli němu, aby aspoň jednu noc mohl spát ve stanu. A musíme se s ním domluvit na další cestě.

Za tu dobu, co píšu tyhle zápisky, se fronta na trajekt hezky protáhla. Stačila nás předběhnout jen jedna paní. Ale do 10 minut se vytvořila fronta asi 20 lidí a to ještě nevidím za roh. Člun však zatím nikde. Pak jsme se dozvěděly, že trajekt uvízl na mělčině, takže pojedeme malým člunem. Do něj se nás naskládalo asi 10. Na druhém břehu zátoky nás naložil minibus. Tam se vměstnalo asi 14 lidí a vezl nás projížďkou na Cape Wrath. Projeli jsme kolem malého domečku, co měla být škola z roku 1940. Pak kolem nejkrásnější pláže v Anglii. Tu jsme viděly hezky z dálky, ale aspoň jednu fotečku jsem udělala. Pak jsme jeli na Cape Wrath. Tady stojí jen maják, nic víc. Honzu jsme tu bohužel nepotkaly. Nemůžeme tu na něho dlouho čekat, protože by nás pak autobus nemusel vzít zpět. Hanka to chce risknout, ale já ne. Už mě začíná štvát, že si pořád dělá, co chce. Nikdo jiný ji nezajímá, nestará se, jestli nás Honza najde, ani jestli se včas dostaneme do Glasgow. Už teď plánuje další zajížďku, ale to se s ní budu hádat, nemůže přece tak moc riskovat!

 

Keoldale

The Keoldale ferry, which carries only pedestrians and cyclists, operates in the summer and connects with a mini – bus that runs trips to Cape Wrath. From the western shore, a narrow road winds over the moors for some 10 miles to the Cape Wrath lighthouse, built in 1827. This isolated area, which is known as the Parph, contain a NATO weapons – testing area and access may sometimes be restricted.

 

Napsaly jsme Honzovi 2 vzkazy. Jeden jsem psala já a nechala jsem ho v kloboučku za oknem v majáku, jeden psala Hanka a nechala ho v plechovce. Tak snad Honza najde aspoň jeden! Od majáku jsme jely tedy v určený čas. Hned jsme také jely člunem na pobřeží a odtud zpět do Durnessu pěšky. Tam jsme zaparkovaly u záchodků a snažily si uvařit polévku. Než bylo uvařeno, šla jsem se podívat do obchodu. Kromě normálního zboží tam měli i náhradní kolíčky ke stanům, ale ne k tomu našemu, nerezové ešusy, bomby různých druhů a jiné kempovnické potřeby. Já zhřešila jen malou, ale ještě teplou bagetkou, pohledem a vločkami. Před záchodky jsme také poobědvaly a pak se přesunuly na cestu do John O´Groats. Po cestě Hanku ještě kousl pes. Takový škaredý ratlík. Šel normálně naproti nám na vodítku a po Hance zničehonic vystartoval. Majitelé neudělali naprosto nic, jen něco řekli tomu psovi Hanky se ani nezeptali, jestli ji opravdu chytnul, ani se jí neomluvili. Hodně zvláštní. To bych ve Skotsku nečekala. Ještě že v Anglii nemají vzteklinu. Tak to bude Hanku sice bolet, ale aspoň ji nic horšího nehrozí.

V Durnesu jsme si našly stanoviště, z kterého jsme začaly stopovat do John O´Groats, ale vůbec jsme se z tama nepohnuly, a tak jsme se rozhodly, že se vrátíme do kempoviště před Durnessem. Tam se najíme, půjdeme spát a brzy ráno se opět vydáme na cestu. Doufám, že zítra budeme úspěšnější a dostaneme se do Inverness.

Honzu jsme opět nepotkaly, asi ho už ani nepotkáme, snad až v Edinburgu nebo ještě hůř – až v Glasgow!

 

6.8.2003 – Den osmnáctý

            Holky mne nechaly vyspat, ale stejně mne o půl deváté vyhnalo ze spacáku a posléze i ze stanu vedro. Snídali jsme venku na trávě vločky se skořicí a posledním cukrem. Zátoka byla skoro bez vody.

            Dnešním cílem bylo Iverness vzdálené 100 mil na jih. Na silnici jsme vypadli kolem jedenácté. Šel jsem dopředu a jakžtakž se umyl v potůčku podtékajícím silnici. Holky mezi tím projely, aniž bych je viděl. Vodu jsem nenabral, protože potůček vypadal pochybně. Na jednom passing place jsem potom strávil 2½ hodiny máváním na auta. Bylo vedro, sluníčko se opíralo do mých tmavých kraťasů a trička, pot mi stékal po čele. Psal jsem deníček, přičemž mi dopsala čína, takže jsem nasadil propisku nalezenou v Glendale. Konečně mi zastavil tlustý Londýňan. Jel do Lochinveru a vysadil mne na odbočce, kde jsem stál už před dvěma dny. Nepostál jsem si tu naštěstí dlouho a zastavil mi náklaďáček. Batoh putoval na korbu, řidičův s připevněným cepínem rovněž. Jel až do Edinburghu a v pátek odlétal do Ruska zdolat Elbrus. Už má na kontě Uhuru, Acocaguu i Mt MacKinley. Rád by i na Everest až našetří cca ₤ 30 000. Povídali jsem si o všem možném, nakonec došlo i na všeobecný výklad o českém hospodářství (zoufale jsem vzpomínal na nějaké vynikající české výrobky kromě piva). Vysadil mne v Inverness u Safeway. Mířil jsem k hradu, kde jsem si hodlal odpočinout a dopsat deníček. Na pěší zóně u plánu města mě našla Hanka. Docela jsem se divil, že už tu jsou. Jely natřikrát. Zuzka čekala záchodků. Podělil jsem se s Hankou o zbytek rajské polévky s nudlemi. Navrch jsme si dopřáli všichni velký milk-shake. Nasyceni jsem se šli podívat na hrad, kde jsme potkali zájezd Čechů. Pak jsem obešli ještě kostel na břehu řeky Ness a před osmou jsme zakotvili před Safeway. Hanka nakoupila dárky rodině (klukům Haribo Goldbären, Evelyn mátové sušenky v čokoládě, Ismailovi pošle z Čech becherovku), něco sladkého sobě, a každý jsme si koupili velkou francouzskou bagetu zlevněnou večer na 10p. První večeře se tak konala hned venku před supermarketem a šlo o bagety s máslem. Všem kus zbyl na zítřejší stop.

            Poté jsme se vydali směrem k zátoce a k zítřejší výpadovce. Po překonání plotu s ostnatým drátem jsme postavili stan pod mohutnými duby a buky mezi silnicí a pod kopcem vedoucími kolejemi. Nad hlavou nám občas zaburácela letadla z blízkého letiště. K večeři byly tři pytlíky rýže a svíčková omáčka. Muchničky jsme nechali za sebou ve vřesovištích Vysočiny. Spalo se mi velmi dobře.

 

V pět hodin ráno nás vzbudil nějaký zvuk. Honza nás našel. Objevil Zuzčin vzkaz na Cape Wrath. Vypadal docela hotově, šel celý den a celou noc a spadl do řeky a do rašeliniště. V devět ráno se nám přehnalo kolem stanu stádo ovcí. Začínal být čas návratu na jih. Sever jsem opouštěla s těžkým srdcem, ale věděla jsem, že tu určitě nejsem naposledy. Do Inverness se nám podařilo jet na třikrát přes Ullapool. Dnes jsme měly  štěstí. Ve Skotsku se silně oteplilo až ke 30 stupňům, dokonce jsem si oblékla i tílko, aby se lépe stopovalo. V Inverness jsme si koupily milkshaky a potkaly Honzu.  Na zámku jsme potkaly Češky ze zájezdu, které obdivovaly naše batohy. Prošli jsme centrem až k zátoce u A9, od které zítra pojedeme do Edinburku. Dnes podruhé vidím měsíc. Pozoruji ho dalekohledem a je to moc pěkné.

 

Dnes v noci nás čekalo milé překvapení. Asi v 5 hodin ráno se vrátil Honza, díky němu nás nechala Hanka i dýl spát, přestože se snažila seč mohla, abychom vstali brzy. Bylo to hezké zase snídat společně!

Je to už druhý den co si užíváme pořádného pařáku. Ovečky leží natažené ve stínu a odpočívají. My však v tomto pařáku měly víc štěstí než rozumu. Asi po půl hodině stopování nám zastavil mladý pár z jižní Afriky a vzal nás až do Ullapoolu. Doufám, že jsme si štěstí nevyčerpaly, dnes se totiž potřebujeme dostat až do Inverness a v Ullapoolu jsme jen v polovině naší cesty.

V Ullappolu nás náš páreček vysadil u známého supermarketu Safeway. Tady jsme lehce posvačily (jen jogurt s vločkami, vařit jsme se už neodvážily!!!) a šly zase na stopa. Hned po chvíli nám zastavila mladá slečna a odvezla nás do malé vesničky, která byla jen 15 mil od Inverness. Tady jsme stopovaly jen 5 minut a zastavil nám jeden starý pán, kterému jsme sice moc nerozuměly, ale on asi rozuměl nám, protože nás hodil do Inverness a ještě přímo před supermarket Safeway.

V Inverness jsme došly k hradu a před veřejnýma záchodkama jsme si uvařily večeři. Lidé se sice po nás   divně dívali, ale nikdo nám nevynadal. U hradu to asi brali jako zpestření, nebo nás brali za bezdomovce.

Zatímco si šla Hanka na internet do knihovny, já hlídala batohy a připisovala do deníčku perličky, na které jsem zapomněla. Tak např.:

• Na Knoydartu jsem poprvé v životě viděla medúzy. Byly nádherně fialové a jednu jsme se dokonce pokoušely zachránit. Honza ji nabral do rukou a hodil do moře, ale klesla i s kamínky ke dnu – asi jsme ji tedy nezachránili. L Byla to však krásná podívaná na ostatní vznášející se fialové talířky
• Knoydart také musí být nádherný, když kvetou rododendrony. První část cesty jsme šly totiž ronďákovou alejí. Ta však u jedné z bran končila, a pak už tam byly jen zelené kopce.
• V Durnesu zase hojně kvetly fuksie. Byly veliké jako normální keř a měly menší květy něž u nás, ale přesto to byly nádherné fuksiové keře!
• V Durnesu jsme také viděly, jak se ženou ovce a jak důležitou roli při tom hrají ovčáčtí psi. Nejdřív nás jeden ovčák zastavil. Pak zablokoval cestu autem, druhý ovčák hnal před sebou stádo, které čítalo zhruba 100 ovcí. Pískal na ně a popoháněl je autem. Tak to je hrubý popis moderního stěhování ovcí z pastviny na pastvinu.

 

Když se Hanka vrátila z knihovny, přivedla s sebou i Honzu. Zase jsme měli jeden úspěšný den, kdy se všem dobře stopovalo a nakonec jsme se všichni šťastně sešli.

V Inverness jsme si prohlédli hrad zvenčí. Byl totiž soukromý. Také jsem si vyfotila sochu Flory McDonald. Potkali jsme tu zájezd důchodkyň, které se s námi daly hned do řeči. Nejdřív nás obdivovaly, že uneseme tak velké bágly. Prý si zasloužíme, abychom se večer krásně opili, když je celej den taháme. Hned jsme je však vyvedli z omylu, rozhodně jsme neměli v plánu se opít, jen blázen by se tahal ještě s alkoholem!!!

Pak jsme šli jednou ulicí, kde jsem si vyfotila dva kostely, a jednu českou hospůdku. Zatímco si Hanka s Honzou v jednom obchůdku vybírali pohledy, přišel tam malý dudáček a začal hrát. Ráda bych mu něčím přispěla, ale bohužel už nemám peněz nazbyt.Pak jsme opět potkali supermarket Safeway, tam jsem z finančních důvodů nešla, ale Hanka mě nenechala trpět a koupila mi celou velkou bagetu, jen za 10p!Prý večerní sleva z 28p. Hned jsme si na parkovišti u supermarketu dali první večeři – bagetu s máslem! Skromnou večeři nám asi záviděl racek, který pořád poletoval kolem našich batohů. Hanka z něj měla panický strach, anebo,že by se bála, že ji milý racek krosnu poznačí?

Od supermarketu jsme se přesunuli hledat nějaké vhodné místečko, kde bychom postavili stan. Nakonec jsme si vybrali místo u hlavní cesty, na které budeme zítra stopovat. Přelezli jsme ostnatý drát a usadili se na trávě. Sice jsme byli krásně vidět, ale kdo by čekal stanaře u dálnice? Jakmile jsme postavili stan, dali jsme si druhou večeři. Podívali jsme se na záliv při červánkách a šli spát.

 

7.8.2003 – Den devatenáctý

            Ráno nás uvítal další jasný den. Ke snídani byly vločky s posledním zbytkem sušeného ananasu. Potom jsme vyrazili na stop přičemž mi Hanka nechala stan. V deset jsme zaujali nepříliš vhodná stanoviště na nájezdu na A9 směr Edinburgh. Já jsem stál těsně za kruháčem, holky o kus na nějakém parkovišťátku. Čekalo nás přes sto mil.

            Za půl hodiny se holky vrátily. Nervózně jedly bagety a Hanka lízala Tang. Nechal jsem jim své místo a zkusil se vydat delší ale nadějnější cestou přes Aberdeen. V hotelu jsem ještě nabral vodu a za pár minut jsem už frčel do městečka Nairn s chlápkem, co dělá u letectva. Kus města jsem musel projít pěšky. Totéž se opakovalo v Elginu (hodina chůze), kam mne dopravil bohémský pár kouřící v autě a popíjející energetické nápoje (také mi jeden dali). Do Keithu mne pak svezla dvojice žen s holčičkou na zadním sedadle. Hodně jsem se bál, když jsem přes ni v sedě na jejich pokyn přendával svůj dvacetikilový batoh. Jedna z těch žen projela stopem západní Evropu i Británii a povídala, že tohle je nejhorší silnice na stop co zná. No potěš! Vysadily mne na nejlepším místě na konci města.

            Po půl hodině mne svezl manažer sítě Tesco s pick-upem až do Aberdeenu. Pověděl mi o skvělých plážích a místech k rybaření. V 15:15 jsem stál v centru třistatisícového města po 103 mil dlouhé cestě. Vyfotil jsem si alespoň historickou Marshall Colledge. Pak jsem 2½ hodiny štrádoval na výpadovku. Bylo horko a město se zdálo stále bez konce. Kruháč střídal kruháč, občas semafory. Nakonec jsem zaujal místo na hranici zastavitelnosti na jednom z předměstí. Bylo to u příjezdu do B&B. Za 40 minut mi zastavila asi třicetiletá žena a svezla mne deset mil za město. Vysadila mne ovšem na ideálním místě, kterým byla autobusová zastávka, kde by mohl zastavit i kamion. Právě když jsem si rozdělal sušenky, zastavil mi obchodník s akvarijními rybkami z Glasgow. Vracel se z rozvážky po trase Dundee, Perth, Stirling, Glasgow. Původně jsem chtěl jet do Dundee, ale tlačil mne čas, takže jsem se svezl až do Perthu k nájezdu na dálnici M90, abych tu zkusil štěstí. Ještě jsme cestou sjeli z hlavního tahu, abych se mohl kochat krajinou. Pán byl zvláštní tím, že dlouho přemýšlel, než mi na cokoliv odpověděl. Krajina tu silně připomínala Česko.

            Štěstí mi nebylo souzeno. Šaškoval jsem na nájezdu řešeném kruháčem asi 40 minut, než mi zastavilo nějaké auto. Nadšeně jsem se ptal, jestli jede do Edinburghu. Bohužel, pán jel na fotbal do Dundee. Rozhodl jsem se, dnes už podruhé špatně, jet přesto s ním a zkusit v Dundee silnici nedálničního typu do Edinburghu. Bylo osm pryč.

            V centru Dundee jsem byl v devět a bylo jasné, že sraz v deset na hradě nestihnu. Autobus už žádný nejel, navíc jezdily jen přes Perth a trvalo jim to asi hodinu a půl. Došel jsem proto do přístavu a vydal se po mostě pře zátoku. Od moře přišla taková mlha, že nebyl vidět ani druhý břeh. Šel jsem po naprosto rovné stezce pro pěší a cyklisty uprostřed mostu hodně dlouho. Až později jsem se dozvěděl, že ten most je dlouhý 2,5 kilometru! Za mostem byl kruháč a potom značka zákaz zastavení následující 3½ míle. Byla tma a odbilo deset večer. Nechal jsem marných snah a odebral se spát na břeh nad silnicí za křoví u ohrady s dobytkem. Byla tu vysekaná pěšinka právě na šířku karimatky. Nikdo mne nemohl vidět. Bez kapky vody v láhvi, po obědě i večeři skládající se jen z levných sušenek, jsem unaven mnoha kilometry po asfaltu měst ulehl. Bylo teplo, mlha ustoupila, nad obzor se vyhoupl měsíc. Poslední noc ve stanu nebude spát tedy nikdo. Co asi dělají a kde spí holky v Edinburghu?

 

Dnes ráno jsme se rozloučili s mořem u zátoky The Moran Fifth a vydali se na A9, my směr Perth, Honza směr Aberdeen. Když už to vypadalo téměř beznadějně, zastavil nám kamion a se zastávkami nás odvezl až do Perthu. Na jedné už jsme se začaly děsit, že nás tam nechal, protože když jsme si nakoupily, nemohly jsme ho najít. Naštěstí se pro nás vrátil. Poté nás odvezl jeden business man do Stirlingu, náklaďák s auty před most k zátoce a dále jsme stoply Poláka Vaška, který nám dal své telefonní číslo, kdybychom neměly kde spát nebo chtěly najít práci. V Edinburku šíleně pálilo slunce a tak jsme se zchladily v MacDonaldovi milkshakem. Chvíli jsme poseděly, protože voda nabraná z kohoutku za Avienmore mi neudělala dobře. Nyní čekáme na hradě na Honzu. Byly jsme vyhozeny. Okolí hradu uzavřeli policisté z důvodu vystoupení souborů v rámci festivalu Tattoo. Stmívá se. Staly se z nás bezdomovci. Nad historickým jádrem města zapadá slunce, my sedíme na chodníku a dojídáme před zraky kolemjdoucích turistů poslední jídlo. A náš Honza nikde. Pravá romantika, jak má být. Připadám si dobře. Možná, že bych potřebovala trochu, spíše tedy více umýt, ale jinak je mi fajn. Pozoruji neusínající město a nemusím nikam spěchat.  To mi stačí ke štěstí. Jestli Honza do deseti nepřijde, musíme se rozhodnout jestli budeme spát v parku na trávě nebo ve městě na lavičce. Otravují nás tu nějací ožralové, už jsou dnes večer druzí. Honza nepřišel. Město se nasvítilo všemi barvami, slyším skotskou hudbu, z hradu vidím ohňostroj. Uléháme pod širou oblohu na trávu v centru města, na která postupně padá mlha. Sem tam na nás spadne flaška a někdo se přijde podívat. Ochladilo se, ale spacák příjemně hřeje.

 

Dnes jsme vyšli z Inverness na stopa. První místo na parkovišti nám nevyšlo, a tak jsme se vrátili opět ke kruháči. Bohužel jsme odtud vyštvaly Honzu. Ten se rozhodl, že půjde zkusit štěstí na kruháč do Aberdeen.

My jsme tam s Hankou tedy zůstaly a asi za 20 minut nám zastavil náklaďák, který nás vezl okružní jízdou přes nějaké vesničky do Perth. V jedné vesničce nás vyhodil, že prý musí udělat 15 minut break. Bohužel jsme si u něho nechaly bágly a on zmizel. Nejdřív jsme tomu nevěnovaly pozornost, a hledaly jsme pitnou vodu. Tu jsme našly. Na zdi byl kohoutek, kde jsme nabraly vody do sytosti a žíznivě jsme se napily. Voda byla hnusná, chutnala po benzínu, asi jsme si zadělaly na super průjem! Pak jsme našly jednu restauraci s velmi luxusními záchodky. Takový komfort jsem v životě neviděla a asi už ani neuvidím. Dokonce tu hrála hudba! Když jsme byly napojené a krásně vyčůrané zjistily jsme, že naše auto nějak zmizelo. Byly jsme naprosto zoufalé. Asi 5 minut jsme se opravdu hodně trápily, vždyť jsme měly v báglech všechny doklady! Naštěstí se chlápek ukázal a pokračovali jsme dál do Perthu.

V Perth nás vyhodil na kruháči směrem na Edinburgh. Tam jsme poobědvaly chleba s máslem a začaly opět stopovat. Asi po 10 minutách nám zastavil Mercedes! Vzal nás do Stirlingu a ještě nám poradil, kde stopovat. Přálo nám štěstí, po chvíli nám zastavili náklaďák, co táhl osobáky. Řidič byl kliďas. Bágly nám uložil právě v jednom z těch osobáků a nás naložil k sobě do kabiny. Opět jsme jely přes nějaké dědinky, až jsme dojely do Forth Bridge. Tam jsme stoply nějakého Poláka, který ve Skotsku už 10 let žije. Ten nás hodil až do Edinburgu, přímo před informační centrum. Byl tak hodný, že nám dal i telefonní číslo, kdybychom snad měly problémy. Nemohl chudák pochopit, že nemáme zamluvené ubytování, jsme bez peněz a naprosto bezstarostné!

Když už jsme byly v centru, zašly jsme k Mekovi na Milk Shake. Já si dala pro uměnu banánovej, ať mám taky občas změnu. Pak jsme se vydaly k hradu.Tam nás už nepustili, hrad byl uzavřený. Právě se začaly uzavírat i přístupové cesty k hradu kvůli přehlídce Tatoo Festivalu. Postupně nás tedy vyhodili ze všech přístupů na hrad a tedy i ze všech možností jak potkat Honzu. Sedly jsme si na obrubník před nějakou hospodu a usilovně přemýšlely, co dál. Rozhodly jsme se, že půjdeme najít autobusák a nějaký obchod, abychom  si koupily nějakou večeři. Došla nám totiž voda a nemohly jsme vařit. Autobusák jsme nenašly. Buď jsme slepé, nebo ho přestěhovali. Našli jsme spoustu autobusových zastávek, ale byly jen pro místní autobusy, žádný z nich nejel do Glasgow. Našly jsme ale dalšího Mc Donalda. Hanka si dala další shake a já chtěla na záchodkách nabrat vodu. Bohužel jsem neuspěla, neměli tu kohoutky a z inteligentních spršek se mi voda nabrat nepodařila. Když jsme nenašly autobusák, šly jsme hledat aspoň nějaký supermarket. Našly jsme Sainsbury, kde jsme si koupily zlevněný chleba a šunku a šly jsme zpět k hradu. Přesněji k zataraseným cestám, kde jsme doufaly, že nalezneme pobíhajícího Honzu. Lidí tam bylo hodně, ale Honza mezi nimi nebyl. Odebraly jsme se tedy na naši starou známou silnici, daly si večeři a dělaly atrakci udivenému davu, který kráčel na Tatoo Festival. Když dav přešel, začaly jsme si psát deníčky. To nenechalo v klidu jakési ožralce, kteří mi začali skládat komplimenty. (Prý doufají, že je mé psaní tak hezké jako já… – no, měli už dost vypito!)

V 22:00 jsme se šly naposledy podívat k Edinburgh Castle. Ještě jsme stihly gardu s koňmi a maskované džípy. Pak už nás policisté hnali dolů z kopce, aby lidé odcházející z festivalu mohli v klidu odcházet. Když jsme Honzu ani teď nepotkaly, rozhodly jsme se jít spát. Našly jsme si místečko před informačním centrem. Když jsme tam přišly, bylo tam zrovna nějaké vystoupení. Byla však velká tma, a tak nebylo vidět. Dle hudby to však byly skotské tance.

U centra byl Princes Mall, kde byla hezká travička. Na ní jsme si s Hankou ustlaly, přikryly se igelitem a chtěly jsme spát. Po nějakém čase přišli puberťáci a házeli po sobě flaškama. Sem tam nějakou rozbili, ale zdálo se, že jim to starosti nedělá. Pak jedna flaška přistála na mém batohu. Výhružně jsem na ně houkla a asi jsem je vylekala. Slečny se sice hystericky rozhihňaly, ale což je důležitější, vypadly. Chvíli jsme měly klid a pak přišli další mladí lidé, a hádali se, co je lepší, ale když nás uviděli, raději se šli hádat někam jinam. Naposledy nás vzbudilo nějaké dunění, a to byla výzva jednoho velmi milého pána, který zde musel začít pracovat. Nebránily jsme mu v tom, také jsme měly spoustu práce.

 

8.8.2003 – Den dvacátý

            Před sedmou hodinou ranní jsem stál opět těsně za kruháčem. Mohli mi zastavit, kdyby chtěli, protože provoz ještě nebyl tak hustý a byly tu dva pruhy. Ale nechtěli – nedivím se jim. Kolem se opět válela mlha. Pozoroval jsem dva malé králíčky, kterak se prohánějí po trávníku mezi keři uprostřed kruháče. Po osmdesáti minutách jsem toho nechal, protože jsem se chtěl ještě dneska do toho Edinburghu dostat. Opět jsem tedy přešel dlouhý most a došel na autobusák. Autobus mi jel za pět minut. Záchody byly za 20p, proto jsem ani tady vodu nenabral, o mytí nemluvě. Cesta trvala s přestupem a čekáním v Perthu přes dvě hodiny a byla pekelně drahá – ₤8,40. Většinu jsem prospal, jen na konci jsem se kochal historickým centrem Edinburghu a sledoval, kterým směrem se vydal na hrad.

            Hanku jsem našel u pokladny celkem snadno asi v 11:15. Byl jsem rád, že tam jsem, protože už jsem měl hlad, žízeň a bolel mne puchýř na levé achilovce. Zuzka byla na prohlídce, nečekali jsem ji dřív než v jednu. Dojedl jsem sušenky, trochu se napil, psal si deníček. Hanka si zatím odběhla do knihovny, kterou stejně nenašla. Pak jsem vykonal všechny možné potřeby na záchodcích zdarma a doplnil výpravě zásoby vody. Když se Zuzka vrátila, nedaleko záchodků jsme si, opět za nemalého zájmu kolemjdoucích turistů, uvařili oběd. Byly barevné nudle se sójovou šunkou vylepšenou lovečákem. Povedlo se nám to, ale bylo toho až moc, navíc Hanka mnoho nesnědla, protože jí opět nebylo dobře. Pražící slunce jí také nepřidalo, byla jak mouchy sežerte si mě. Nakonec všechno vyzvracela na záchodech a na další zastávce v královském sídle Holyrood House byla ráda, že si může dát vločky s papayou. Mně se zase špatně chodilo, puchýř bolel, a z podvědomě odlehčeného našlapování mne začala chytat křeč do lýtka a posléze i do třísla a pod kolenem. Když jsme došli na autobusák, byl jsem rád, že můžu sedět. Holky šly ještě koupit do MacDonalda milk-shaky – v horku chutnaly skvěle. V 18:30 jsem opustili hlavní město Skotska a autobusem za čtyři libry se přesunuli do Glasgow.

            Tady jsem na schodech přes ulici od autobusáku vařili večeři – rýži s petrželovou omáčkou. Bomba pochopila, že cesta končí a vydala poslední propan-butanový vzdech. Museli jsem tak i rýži dovařit na liháči, což naše vaření značně prodloužilo. Omáčka dostala od Zuzky tolik vody, že byla velice řídká. Chutnala ale celkem dobře, přestože Hanka byla jiného názoru. Během vaření mi Hanka masírovala levou nohu kostivalovou mastí. Bolelo to značně, navíc jsem se nemohl šklíbit do karimatky jako vždycky ona, protože jsem seděl na schodech. Přesto jsem se na autobusák vrátil jako kulhající troska a svalil se s batohem vedle dvou kluků ke zdi, zatímco holky zmizely na WC. Kluci byli Češi, jak mne hned v první chvíli napadlo. Byli tady měsíc na malinách, kde si to velice pochvalovali, a potom týden cestovali. Jeli také domů a bylo dost divné, že jim to do Londýna jelo už ve 22:30 a nám podle Hanky až ve 23:00. Vzhledem k tomu, že bylo už deset, vyslal jsem Zuzku zpátky za Hankou na záchod, aby se podívala na jízdenku. Nemohla nejprve proniknout turniketem, ale pak se tam přece jen dostala. Vznikl shon, jelikož nám to jelo už za chvilku. Tudíž jsem se neumyl a i na záchod jsem se dostal až v autobuse. Byl jsem rozpálený sluníčkem a byla mi zima, choulil jsem se pod spacákem, a vzhledem k malému prostoru jsem pořádně nemohl najít úlevnou polohu pro svoji nohu. Ale jelo se  a mohlo se spát. Snad do rána ta noha povolí, abych nemusel zůstat sedět v Londýně na lavičce na autobusáku nebo v parku. Zuzka chce navštívit National Galery a já se tam rád také podívám. Hanka pojede za rodinou do Bedfordu.

 

Probudily jsme se opět do mlhy. Město začínalo žít už před sedmou ranní. Posnídaly jsme na lavičce, sbalily naše bezdomovecké vybavení a vydaly se k hradu na sraz s Honzou. Zuzka šla na prohlídku a já hlídám batohy a vyhlížím Honzu. Je mi docela zima, na to, že mělo být 27 stupňů. Kdybych neměla tak zašpiněnou zimní bundu, vzala bych si ji na sebe. Konečně ho vidím. Dnes ráno přijel autobusem z Dundee. Cestou do knihovny jsem zahlédla pomalovaného Skota, který mi připomínal hlavního hrdinu filmu Statečné srdce. Dnes se loučíme s čarokrásným Skotskem. V půl sedmé jsme se vrátili do Glasgow, odkud v 11 p.m. odjíždíme do Londýna.

 

Posnídaly jsme poslední vločky, šly se zeptat do informačního centra na autobusák a pak šly opět na hrad. Honza tam ještě nebyl. Šla jsem na prohlídku sama. Vstupné bylo díky festivalo dražší, stálo 8,50 a za sluchátka chtěli další 3 libry. To jsem platit odmítla. A tak jsem si musela vystačit pouze s průvodcem. Naštěstí měl hezkou angličtinu. Pochytala jsem i pár perliček: – např, že

• děla na hradě jsou tu od časů královny Viktorie. Hrad se jí zdál málo bezpečný, nicméně z děl nikdy nebylo potřeba vystřelit. Střílelo se jen z jednoho, a to v jednu odpoledne (Šetřiví Skoti totž nechtěli vyhazovat 12 koulí, jen proto, aby se střílelo v pravé poledne!)
• Když Angličané přepadli hrad, Bruce nechal celý hrad zbourat, kromě St. Margaret Chapel – ta musela zůstat zachována!
• Navštívila jsem i vojenské muzeum. Pouštěli tam asi 15ti minutový dokument o skotských vojácích. Dozvěděla jsem se jak byli ve válce důležití dudáci, viděla jsem vývoj skotské uniformy a zbraní. Prohlídla jsem si vojenské hodnosti a hodnocení.
• Z hradeb jsem měla super výhled na celé město, ten stál opravdu za to!!!

 

Když jsem přišla z prohlídky, čekal na mě mimo Hanky už i Honza. Včera chudák spal v Dandee. Protože mu nikdo nechtěl zastavit. S radostí jsme si uvařili oběd na schodech, kde jinde než u veřejných záchodků! Napapaní jsme se vydali na prohlídku města. Šly jsme po Mill Road, směrem na Holyrood Palace. Po cestě jsem koupila bráchovi Nesinku a pár pohledů. V knihkupectví jsem si koupila knihu od Oscara Wilda, jen za libru! Cestou jsme viděli i pár představení, jestli se tomu dá tak říkat. Na cestě ležela paní, možná to byla mořská panna, možná nemohla chodit. Před hradem stál Wallace a nechával se fotit. Pak tam stála paní natřená na zeleno, jako socha, a když jí někdo hodil nějaké drobné, otočila se a mile usmála.Po celé cestě pobíhali mladí lidé v historických kostýmech a do toho všeho hráli dudáci.

V Holyrood Palace jsem nebyla, bylo tam vstupné sice jen 4 libry, ale to už jsem neměla. Udělala jsem si tedy aspoň fotku přes bránu. Na nádvoří jsme si odpočinuli, prohlídli jsme si koně a děla a mrkli i do zdejších suvenýrů. Měli tu celé papírnictví ozdobené královskými iniciály – od gumy přes tužky až po sešity a desky.Nechyběly tu ani královské ručníky a kosmetika. Na hodinách jsme zjistili, že je zhruba 5 hodin a že bychom se měli pomalu přesunout na autobusovou zastávku. Po cestě jsme si koupili další milk shake a v 18:30 nás už autobus vezl do Glasgow.

V Glasgow na schodech jsme se dali opět do vaření. Došla nám však bomba a tak jsme museli vzít za vděk liháčkem! Trvalo to celou věčnost. Po večeři jsme se odebrali zpět na autobusák. Tady jsme zjistili, že nám autobus do Londýna jede už za půl hodiny a ne za hodinu, jak jsme si původně mysleli. Bleskově jsme s Hankou provedly nejnutnější hygienu na záchodkách a připojily se k trpělivě čekajícímu Honzovi. Šťastně jsme se nalodili do autobusu a snažili se usnout.

 

9.8.2003 – Sobota

            Ranní Londýn byl (s výjimkou autobusáku) nezvykle prázdný a klidný. O půl sedmé jsme se vybelhali z autobusu. Nejvíc teda já, protože sezení mi na bolesti nohy neubralo. K ránu už jsem vůbec nevěděl, jak si sednout, protože mne ze zvýšeného okraje sedadla začala chytat křeč i do pravého třísla. Zkusil jsem levou nohu pevně stáhnout kanadou, ale nepomohlo to – už jsem v ní vůbec nemohl chodit. Bylo jasné, že s batohem nedojdu nikam. Hanka navíc jela za rodinou i s batohem, takže bych oproti původním plánům táhnul s sebou i stan. To bylo neúnosné. Po snídani (vločky s rozinkami a Tangem) proto putoval můj batoh i s kanadami do úschovny. Potěšilo mne, že byl ohodnocen jen jako „large“ namísto „extra large/heavy“ a ušetřil jsem na poplatku 1½ libry (₤2,50 místo ₤4,-).

            Hanka nás opustila a odebrala se na Greenline Station zjišťovat, kdy a jak se jede do Bedfordu. Byla z očekávané fronty tak znechucená, že nám zapomněla dát pohledy, které chtěla ještě poslat do Čech. Já se Zuzkou jsem prošli kolem Buckinghamského paláce a skrz St James‘s Park na Picadilli Cirkus a odtud na Traffalgar. Bylo devět a galerie se otvírala až v deset. I usedli jsem do stínu na schody a četli si. Konečně jsem se dozvěděl, co zajímavého se dá vidět v Edinburghu!

            Když nám galerii konečně otevřeli, vyvstal nečekaný problém. Zuzku nechtěli pustit s batohem dovnitř. Policistu u vchodu jsme uchlácholili tak, že jsme z velkého leccos přendali do a na malý, který jsem nesl já. U skříněk to ale stejně nezabralo a opět nás poslali do úschovny kdesi v hotelu. Že prý jsou zařízeni jen na malá zavazadla. Prostě nás nechtěli pustit, protože se asi báli, že tam batoh necháme a budeme trajdat po městě. Zuzka už úschovnu platit nechtěla, a proto se obětovala a zůstala s batohem venku. V národní galerii byla už dvakrát a poslala mne dovnitř, že to stojí za to. Prohlídkou sálů a chodeb plných obrazů jsem strávil asi dvě a půl hodiny. Byl tam příjemný chládek a všude ta krásná díla. Skutečné originály, kterých se před staletími dotýkaly štětce vedené rukama mistrů. Co obraz to osud, živoucí kousek historie. Od náboženských deskových obrazů ze 12. století, přes mytologické náměty a portréty středověku, kolem mohutných dynamických scén Petra Paula Rubense až po krajinky impresionistů. Celý den by byl málo, protože člověk nedokáže takové kvantum děl procítěně vnímat. Určitě se sem vždy při návštěvě Londýna rád vrátím.

            Venku pražilo slunce a vzduch se tetelil nad rozpáleným asfaltem a betonem velkoměsta. Lidé hledali úlevu v parcích a ve fontánách. Taktéž my jsme zamířili kolem královské jízdní stráže a Downing Street zpět do St James‘s Parku na oběd. Pod stromem jsme se rozbalili a uvařili bílé nudle. Snědli jsem je na sladko s mákem, cukr nahradil celkem uspokojivě instantní Ice Tea. Smlsli jsme též několik malých jablíček z jabloní, které tu rostly. Byla dobrá, těžko říct, proč jimi ostatní návštěvníci parku pohrdali (že by proto, že nebyla ze supermarketu?).

            Cestou zpět na autobusák jsme obešli Sainsbury’s a MacDonalda, ale nestavili jsme se už nikde, protože nebyl čas. Místo smluvených půl čtvrté jsme dorazili o deset minut později. Hanka nikde. Ačkoliv v galerii jsem se sotva ploužil a musel jsem se soustředit na správné prošlapávání levačky, chůze mi na lýtko stále ještě napnuté z křeče pomáhala. Skočil jsem proto Zuzce a sobě pro poslední anglický milk-shake. Než jsem se vrátil, Hanka už seděla u Zuzky. Hladová a znechucená se cpala vločkami s jablíčky z parku. Výlet do Bedfordu a zpět ji stál 14 liber a nikdo pro ni na autobusák nepřijel. Mobil měla Evelyn vypnutý, Hančiny vzkazy zůstaly nevyzvednuté. A dárky si může sníst sama. Vydali jsem se proto do nejbližšího parčíku vařit večeři. Byla zelňačka, na kterou se Zuzka dlouho těšila, s posledními vločkami. Pak jsme skočili do Sainsbury’s nakoupit jídlo na cestu. Už jsme dost spěchali, jelikož odjezd se rychle blížil. Chtěl jsem ještě ve vedlejším krámku koupit oříškovou kávu, ale měli jen malinká a drahá balení. Běžel jsem pak za holkami na autobusák, bagety skákaly po ulici, pot se ze mě jen řinul. Nebyl už čas na nic, jenom najít naše odjezdové stanoviště a vyzvednout batoh z úschovny. Hanka stihla i záchod. Ve frontě (jely dnes 4 autobusy!!) jsem za neustálého postupování přebaloval zavazadla a snažil se vytvořit příruční igelitku se vším potřebným. Tristní bylo, že pečlivě schovávané poslední čisté tričko na cestu jsem už neměl čas vyhrabat z batohu a převléknout se. Jel jsem tedy v tom, které jsem po prvních pěti dnech vyřadit pro špinavost, ale před pár dny už mi zase přišlo celkem nositelné.

            Také jsme se museli rozloučit se Zuzkou, protože jela až do Olomouce, pročež ji posadili do jiného autobusu než nás. Bylo to krátké a nijak duchaplné loučení. Chtěl jsem Zuzce ještě alespoň říct, že přežít je někdy největší vyznamenání. A ono přežila. Určitě na tuto výpravu nikdy nezapomene.

            Milý pán u kontroly jízdenek nás posadil s Hankou vedle sebe na čísla 50 a 51. Jaké proto bylo naše překvapení, když poslední sedadlo vzadu mělo číslo 49. Chvíli jsme tam seděli, ale pak přišli všichni oprávnění majitelé místenek a mně nezbylo, než se jít řidičů zeptat, zda jedeme v přívěsném vozíku či kde. Objasnili mi fintu, že jsou to mimo pořadí číslovaná sedadla nad toaletou. Byla to skutečně výjimečná místa – s dobrým výhledem na televizi, hned vedle koše, dveří i WC. Prostě první třída!

            Zuzku jsme marně hledali ve vlaku pod La Machem, ale nakonec jsme se ještě naposledy viděli na odpočívadle v Calais, kde zastavily všechny čtyři autobusy Capital Expresu. Udělali jsme rozlučkové foto. Pak už přišel čas jít spát. Autobus s námi uháněl k domovu. Byla teplá letní noc, takže jsem ani nepotřeboval spacák. Dávali film Forest Gump, bohužel s titulky.

 

V noci jsme definitivně opustili Skotsko. V půl sedmé jsme se po chabém spánku probudili v Londýně.  Honza se Zuzkou asi právě zkoumají pamětihodnosti Londýna a já sedím hladová na autobusovém nádraží v Bedfordu a vyhlížím Evelyne. Dostala jsem se sem jen tak tak. V Londýně jsem měla posledních deset liber a zpáteční jízdenka do Lutonu mě přišla na devět. Z Londýna totiž nic přímého na Bedford nejezdí a tak jsem musela přes Luton. V Londýně jsem potkala na zastávce milého důchodce, který mi tvrdil, že mi deset liber bude stačit až do Bedfordu. V Lutonu jsem zjistila, že do Bedfordu to stojí dalších 4.4 liber. Tak jsem si řekla, že zavolám Evelyne, jestli by mě nevyzvedla v Lutonu nebo půjdu navštívit Marka do knihovny. Tu se opět objevil ten milý pán a zaplatil za mě zpáteční jízdenku. Nechal mě i zavolat, ale na mobilu se ozývala pouze schránka. Tak jsem si myslela, že ještě spí. Jenže ona to nebrala ani o půl dvanácté. Už se smiřuji s tím, že je asi neuvidím. Počkám do jedné a pojedu zpět. Nemůžu si nechat ujet autobus do Čech, i když kvůli Evelyne bych to ráda udělala. Mám ještě hodinu a půl naději, že přijde a v kapse poslední libru. Konečně nalézám autobus, kterým jet zpátky. Jedna hodina se blíží a já nastupuji. Všechno bylo zbytečné, v batohu leží dárky pro rodinu. V Lutonu mi před nosem ujel navazující autobus a tak jsem následující hodinu strávila na klimatizovaných záchodcích, protože na nástupišti se v horku nedalo dýchat. Na Viktorii jsem dorazila s půl hodinovým zpožděním, v Green parku jsme uvařili večeři a v šest letěli na Viktorii na poslední autobus. Čekala nás tam dlouhá fronta Čechů a čtyři autobusy Capital Expressu a vydýchaná odjezdová hala. Panoval tu docela chaos. Zuzku umístili do jiného autobusu mířícího přímo do Brna a do Olomouce. Tunelem jsme projížděli od 9. p. m. britského času, na další zastávce ve Francii jsme ještě viděli Zuzku a udělali společné foto.

 

Do Glasgow jsme dojeli podle plánu v 6:30. Honza měl něco s nohou, a tak si dal batoh do úschovny. Přesto chudák nosil ten můj malý. Hodně mi tím ulehčil.

V Londýně jsme šli nejdřív pomalu k Buckingham palace, odtud na Picadelli Circus a odtud do National Gallery. Tam nás ale s báglem nepustili. Chtěla jsem, aby si Honza galerii prohlédl, a tak jsem vzala batohy a sedla jsem si na schody a pustila se do čtení Wilda, kterého jsem si včera koupila. Honza přišel asi ve 13:00. Zašli jsem si do James´ parku, kdy jsme si uvařili oběd. Dali jsme si nudle s ice tea a mákem a jako zákusek jsme měli malinkatá padaná jablíčka. Po cestě na Viktoria Station jsme šli kolem dalšího vchodu do Buckinghamu. Tam stála hradní stráž na koních, pak jsme šli kolem Downing Street, ale ta byla zabarikádovaná, a tak jsem jen Honzovi ukázala, kde bydlí Blair. Na Viktorce jsme čekali na Hanku. Ta jela navštívit svou rodinu, u které dělala kdysi au pair. Hanka přišla dřív, než Honza přinesl náš poslední milk shake. Byla hodně smutná, protože se k rodině vůbec nedostala. Nemohla se jim dovolat, a tak strávila celý den v autobuse a na nádraží. Tak jsme šli opět do parku, uvařili jsme Hance večeři a nakoupili si jídlo do autobusu.

Na poslední chvíli jsme dorazili na Viktorku. Tam byla fronta až do 1/3 nádraží, která samozřejmě končila u našeho autobusu. V této frontě jsme si přebalili batohy a zběžně jsme se rozloučili. Já jela jiným autobusem než Honza s Hankou. Po cestě jsme se ještě jednou viděli, a pak už ne.

 

10.8.2003 – Neděle

            Jediné místo, kde jsme potřebovali pasy, byl Rozvadov. Češi asi chtěli vědět, kdo se jim vrací do republiky. Na první zastávce jsme si pak koupili nanuky, protože teploty venku šplhaly nad 30°C.

            O půl jedné, tedy s hodinovým předstihem, jsme byli v Praze. Opatrně jsem nazul ťapku na levou nohu, která mi cestou značně opuchla. Pravá jenom trochu, Hance obě. Michal na nás čekal, ale nemohl Hance vzít batoh, jelikož měl na sobě bílou košili. Domů mi to jelo ve 14:15, šel jsem tedy ještě k Michalovi pro papíry, které jsem tam při odjezdu nechal. Hanka si začala napouštět vanu, Michal otvíral okna, aby se vyvětral puch našich bot a špinavých batohů s prádlem. Věnoval mi též jízdenku na MHD, kterou jsem ale potom v tramvaji stejně zapomněl cvaknout. Než jsem naskočil do autobusu, ještě jsem si stihl koupit v MacDonaldu milk-shake. Je to vážně dobrá věc.

            Cestou jsem si četl Metro, které jsem sebral kdesi na zábradlí. Dostal jsem se tak do obrazu, co se posledního vývoje v politice i sportu týká, o událostech ve světě (pořád samí teroristé) nemluvě. Pak jsem si pročítal deníček. Věru, není to špatné čtení.

            V Trutnově jsem měl další hodinu času, kterou jsem využil na prohlídku plakátů u kina, dojedení svačiny (suchá bageta) a znovu přeskupení batohu včetně úklidu kapes a třídění papírů. V sedm jsem byl doma.

            Byli u nás na návštěvě Rudolfovi z Německa, takže jsem se začal duševně chystat na konverzaci v němčině. Než se vrátili, stihl jsem povečeřet pečeného králíka s houskovým knedlíkem, vykoupat se a skoro se i oholit. Žiletka nechtěla tak dlouhé vousy skoro ani brát. Nesterilními nůžkami jsem také odoperoval puchýř na levé achilovce. Pod tlustou kůží byl zhnisaný, tak jsem odstranil co šlo, aby rána mohla na vzduchu vyschnout. Ten otok je zřejmě způsoben právě zánětem, na levé noze mi není vidět ani jeden kotník. Musím ji ale pochválit, že vydržela, dokud to bylo potřeba.

            Němčina mi šla z úst těžce. Muselo být vidět, jak se mi kouří z hlavy. Nedokážu tak rychle přehodit výhybku. Taťkovi jsem pak ještě ukázal pohledy a pár fotek na displeji, než došly baterie. O půl dvanácté jsem v čistém letním pyžamu ulehl do měkké, rovné, suché a čistě povlečené postele. Děkuji osudu, že se mám i z těch nejdelších cest kam vracet.

 

V noci jsem se moc nevyspala, už jsem nevěděla, jak si lehnout. Stojíme na Rozvadově a za několik málo hodin vystoupíme v Praze. To bude definitivní konec naší úžasné výpravy. Děkuji.

 

Cesta autobusem byla hrozná. Bylo strašné vedro, neustále jsme dělali nějaké zastávky. Brzy jsem zjistila, že je úplně jedno, jestli mě posadili do autobusu, který jede do Olomouce nebo do Prahy. Všechny autobusy jedou na všechny zastávky. Po cestě se snaží lidí sesypat, aby jelo co nejméně autobusů. Dokonce mě v Brně 2 důchodci vyhodili z mého místa, chtěli totiž sedět spolu. Paní se mi slušně omluvila a poděkovala mi za ochotu se přesunout. Ale dědek jeden namyšlený řekl, že to byla přece samozřejmost. Kdyby promluvil jako první, nehla bych se ani o píď, namyšlenec jeden. Já si to místo zaplatila, proč bych se měla tedy stěhovat. Pak jsem požádala řidiče, aby mi zastavil v Přerově, když jsme přes něj jeli, ale odmítl. Prý nebude stavět za každým bukem. A tak jsem dojela až do Olomouce, tam si počkala na vláček a jela s ním až domů!!!