Deník Norsko 2004

Sobota 12. června 2004 Polsko, Litva

 

Z Prahy jsme vyjeli ve tři čtvrtě na šest v sobotu ráno. Svítilo slunce. V Trutnově jsme na chvíli zastavili a potom pokračovali směr hraniční přechod Královec. Přejezd do Polska proběhl hladce a rychle. Vydali jsme se směrem na Wroclav, Tomaszóv a Warshawu. Tato část Polska vypadala, jako by se tu zastavil čas před čtyřiceti lety. Ty silnice se tomu podobaly také. Jedna hroší než druhá. Cestou po jejich takzvané dálnici jsme potkali neobvyklé policajtské auto, spíše tedy jeho maketu a musím říct, že na lidi, kteří tady projíždějí poprvé to stoprocentně účinkuje, jak jsem se mohla přesvědčit u Roberta, kterého to donutilo snížit rychlost. Do Warszawy se nám moc nechtělo a po chvíli bloudění se nám ji podařilo objet přes Narodowyki Park Kampinos, kde se místo hezké přírody vyskytovaly nehezké prostitutky, mimo jiné i komáři. Naše další cesta směřovala na Bialystok, Augustów a Suwalki, které se nacházejí kousek od Polsko-litevské hranice. Ve Wigierski Park Narodowi jsme piknikovali a asi za necelou hodinu se nám opět hladce podařilo překročit státní hranici. Pomalu zapadalo slunce za tónů romantické písně od Bonnie Tyler a v širé dáli před námi zářily proužky červánků. Ani ta rovina nebyla tak rovinatá. Menší kopečky a jedinečný západ slunce nám zpravily náladu. Utábořili jsme se kousek za hranicí v lese. První pokus nevyšel, protože polní cesta místo k lesu vedla na skládku.

K ránu začalo pršet.

 

Neděle 13. června 2004 Litva, Lotyšsko, Estonsko

 

Když jsem ráno otevřela oči poprvé, mohlo být tak něco po páté a svítilo slunce. Než jsme se vzpamatovali, začalo pršet. Ke snídani jsme si uvařili čaj s tím, že se najíme později. Mezitím intenzita deště poklesla a my jsme se vrátili zpátky na hlavní silnici. Mraky plující nízko nad krajinou jí dodávaly dramatický ráz. Mírně zvlněné louky a jezera se mi líbily. Další zastávku jsme udělali v Šiauliai, které se od ostatních měst působících západním dojmem velmi lišilo. Před oprýskanými paneláky se pásly krávy a tady by člověk opravdu věřil, že si právě stojí na území bývalého Sovětského svazu. Za městem stál dřevěný větrný mlýn, který jsem si neopomněla vyfotografovat. Silnice v Litvě jsou ale daleko kvalitnější než v Polsku, žádné kolejky či záplaty tu nenajdete. Deset kilometrů za Šiauliai jsme navštívili Vrch křížů Kaunas, známé poutní místo s tisíci kříži na malé vyvýšenině se svojí specifickou atmosférou. Kříže sem dávají lidé z celého světa jako památku za ty, kteří byli odvlečeni do táborů na Sibiř a také za své milované, kteří odešli na věčnost. Tady jsme konečně posnídali sýr s chlebem a vyrazili směr Lotyšsko. Přechod Litevsko-lotyšské hranice už tak hladký nebyl. Dva celníci v hezkých zelených uniformách měli zřejmě špatnou náladu, dokonce tak špatnou, že ani nepoužili angličtinu, když po nás chtěli technický průkaz a ptali se kam jedeme. Robert vtipně odpověděl, že do Gambiku, přičemž nechápavý výraz celníka ho donutil žíct že do Norway. Inu celník neměl náladu na vtípky, nebo postrádal dostatečné geografické znalosti.

Hned u první benzinové pumpy jsme zastavili, protože v autě blikala kontrolka. Znatelně se ochladilo. Na severu budeme asi pořádně mrznout. Slečna v benzínce na můj pozdrav hello neodpověděla, jen nechápavě zírala, jak si to šinu k toaletám. Podle prvního dojmu se mi Lotyšsko zdá docela zaostalé.

Zanedlouho jsme dojeli do hlavního města Rigy. Po usilovném hledání a projíždění městem jsme objevili přístav s jednou velkou lodí Christinou a množstvím malých jachet. Tam jsme zaparkovali, sbalili cennosti do batůžku a vydali se směr staré město. Jako první jsme uviděli polorozpadlou budovu, která dle průvodce představovala Rižský Hrad. Dokonce tam stáli před branou dva vojáci v budce a jeden uprostřed brány. V centru se nacházela spousta zajímavých domů a kostelů, podle mého názoru značně zchátralých. Nejvíce mě zaujala Ruská pravoslavná katedrála se zlatými kopulemi s černými pruhy. Vnitřek byl překrásně zdobený.

Vymotat se z Rigy a najít cestu do Tallinu se zdál být hotový zázrak, bohužel ne u nás, protože my jsme vyrazili směr St. Petěrburg. Po cestě jsme se ptali místních lidí, ale nemluvili anglicky a  tak si Robert procvičil ruštinu. S velkou námahou se nám podařilo po všech možných objížďkách najít státní hranici.

Celník si chtěl prohlédnout i kufr, ale když uviděl náš nepořádek uvnitř, hned přehodnotil svoje rozhodnutí a vzdal to. Docela dlouho jsme čekali na naše pasy, než si zjistili, zde nejsme hledané osoby. Ovšem velkým rozdílem oproti předešlé hranici bylo, že celník s námi mluvil anglicky.

Za hranicemi jsme si na mapě našli malou vesnici, z níž vedla polní cesta k moři. Je tak jsme stihli opět nádherný západ slunce, tentokráte nad mořskou hladinou.

Zatímco jsem ohřívala na vařiči k večeři konzervu s lečem, Robert se koupal. Vrátil se moc spokojený. Jediné co mu  vadilo byla přílišná mělčina a že musel jít daleko, než si zaplaval a trochu se klepal zimou.

Před půl hodinou jsme vyrazili směr Tallin, je půl dvanácté a stále světlo.

Utábořili jsme se na pobřeží 45 kilometrů před Tallinem. Po cestě nám přeběhla rodinka divočáků.

 

Pondělí 14. června 2004 Estonsko

 

V Estonsku jsme posunuli čas o hodinu vpřed. Včera jsme šli spát o půl třetí, vlastně tedy dneska a v osm jsme se vzbudili. Ani druhou noc jsme tedy moc nespali. Obloha se zatáhla a fouká silní vítr, který nám málem odnesl stan, když jsme ho skládali.

Vedle stál u moře opuštěný domek, který, jak Robert po prozkoumání zjistil, nebyl vysídlen dobrovolně, protože tam našel stopy po kulkách.

Po snídani jsme si prohlédli terminály v přístavu Padalski a město, ve kterém jako by se po válce zastavil čas. Domy značně zchátralé, ještě označené azbukou, jasně vypovídaly, co se tu kdysi dělo. Krajina se tu tolik nerovinatí, rovina se objevuje spíše ojediněle.

Projíždíme kolem dalších rozpadlých a neobydlených paneláků, jde mi z toho mráz po zádech. Teploměr v autě ukazuje dvanáct stupňů venku.

Za několik kilometrů se ukazuje Tallin v celé své kráse. Snažíme se opět najít přístav, abychom se podívali, odkud večer odplouvá náš trajekt Northlandia do finských Helsinek.

Mezitím se rozpršelo, nevzala jsem si s sebou pláštěnku. Po návratu z terminálu B se spouští liják. Šusťáky mám úplně durch a zimní bundu také.

Centrem Tallinu už procházíme v našich vojenských pláštěnkách, zkrátka, byli jsme kromě Starého města další turistická atrakce.

V centru se mi nejvíce líbila Katedrála Alexandra ve stylu moskevského chrámu na Rudém náměstí. Vnitřek se pyšnil překrásnou bohatou barevnou výzdobou, ale fotografovat se tam nesmělo.

Před naloděním na trajekt jsme se ještě zastavili v City Market Centre pro chleba, dvě rajčata, housky a pohled. Mezitím se počasí umoudřilo a než jsme se nalodili, obloha byla jasně modrá a bez mráčku.

Jízda byla celkem klidná, aspoň tedy zpočátku, potom se začala pohupovat. Na lavičce na palubě na slunci jsem se zavřenýma očima překonávala mořskou nemoc a relaxovala na čerstvém vzduchu. Také se nám poštěstilo vidět zajímavý manévr. K lodi při jízdě připlul motorový  člun houpající se ve vlnách a na ni z trajektu přestoupil nějaký člověk..

V dáli stál na ostrově opuštěný maják a na druhé straně se přibližovaly Helsinky. Už z moře se značně lišily od pobaltských měst svou čistotou a upraveností.

Z trajektu jsme se vylodili relativně rychle, před námi sice parkovalo hodně kamionů, ale vyjížděly svižně.

Helsinky lze vlastně označit jako jeden velký přístav. Historické jádro se rozkládá právě u něj.

Rychle jsme zaparkovali v nejbližší možné ulici, protože na nejstarší ortodoxní katedrálu dopadalo úžasné světlo zapadajícího slunce, ideální pro fotografování. Tato překrásná katedrála se vyznačovala nejen ruskými prvky. Postrádala dvojitý kříž a bohatou ruskou interiérní výzdobu. Odtud se naskýtal výhled na Dóm, chrám s cibulovitými kopulemi s křesťanskými kříži a antickými sloupy v záři zapadajícího slunce.

Zanedlouho jsme ho spatřili ze Senátního náměstí. Od něj vedlo klasicistní schodiště přímo k chrámu. Pohled na Dóm z náměstí osvobozeného od turistů i místních obyvatel se nedá slovy ani popsat, prostě nádhera.

Protože čas rychle utíkal a chrámové hodiny již ukazovaly půl dvanácté, nastartovali jsme a kousek za Helsinkami jsme si k večeři ohřáli konzervu fazolí s párky Pokračovali jsme dalších sto kilometrů ještě se ani nesetmělo a na východě se začínalo rozednívat,bylo asi půl druhé ráno. Vidět dohromady stmívání a rozednívání byl opravdu zajímavý zážitek.

Přespali jsme u jakési ohrady pro venčení psů. Poprvé jsem spala jako zabitá.

 

Úterý 15. června 2004 Finsko

 

Ráno nás probudily paprsky slunce a devět stupňů a také několik otravných komárů, které se mi podařilo zlikvidovat ještě než napáchali nějakou škodu.

Vyrážíme směr Savolinna. I silnice jsou tu o něčem jiném než v Pobaltí a v Polsku.

U cesty se objevují výstražné značky s obrázkem soba, ale zatím jsme neměli to štěstí, pokud se tomu při sto kilometrové rychlosti v hodině dá říkat štěstí, když se sob rozhodne přejít silnici tam, kde není přechod.

V Savolinně se má podle průvodce nacházet jeden z nejkrásnějších, nejfotografovanějších a nejnavštěvovanějších hradů Finska – Olavinlinna. Možná je to také jediný finský hrad, proto nejkrásnější, ne, líbil se mi.

Odtud jsme se vypravili na daleký kopec Koli, vzdálený asi přes šedesát kilometrů. Myslela jsem si, že to bude rozhledna uprostřed lesa, ale mýlila jsem se. K místu výhledu vedla asfaltová silnice a pod ním stál hotel. Z parkoviště k němu ještě jezdil výtah, aby turisté neparkovali před hotelem na místech pro hosty.

Vylezli jsme pár schodů nahoru na skálu nad hotel, kde se otevřel kouzelný výhled na finskou jezerní plošinu. K tomu ještě kontrastně zasvítilo na krátký moment slunce a bylo to dokonalé.

Dolů jsme se svezli výtahem, protože se schylovalo k dešti. Ona to vlastně byla spíš taková lanovka na dráze.

Z druhé strany vedla na Koli lanovka  další a delší přímo od jezera. Inu, Finové se svůj jediný kopec v celé této oblasti musí pořádně starat, aby líným turistům připravili extra zážitek.

Na mapě jsme si všimli, že se poblíž Koli dá navštívit jedno zajímavé místo na ostrově. Před koncem silnice se objevila značka s autem padajícím do vody. Když jsem to uviděla poprvé, myslela jsem, že jde o vtip, ale hned za značkou silnice opravdu skončila.

Teď míříme kamsi na sever. Robert je dost unavený a já řídit nemůžu.

Dneska táboříme velmi brzy a to v osm hodin. Stále je světlo a ani se nesetmí.

 

Středa 16. června 2004 Finsko

 

Po několika málo hodinách spánku a klepání se zimou jsme se rozhodli v půl druhé ráno vstát a pokračovat v jízdě. V půli cesty na Kaajani nám postupně vběhli před auto tři zajíci, ale žádnému se nic nestalo. Obloha vypadala dost zataženě, jen na východě se spod mraků rýsovaly zlatavé proužky slunce. Takové světlo mi uprostřed noci připadalo dost děsivé. Jsme teď hodně rozházení, jíme dost nepravidelně a skoro nemůžeme spát. Musím dávat pozor při řízení, Robert už tři noci skoro nespal.

Hned brzy ráno se nám podařilo udělat zajížďku dvě stě kilometrů, jestli jsme sice po silnici číslo 5, ale opačným směrem. Dělali jsme hodně přestávek a teď míříme po pobřeží do Kemi a potom na polární kruh. Cestou jsem si v Oulu koupila pár pohledů, ale známky jsem nesehnala.

Pomalu jsme se blížili k polárnímu kruhu za městem Rovaniemi. V daném místě se nacházela absurdní vesnička Santa Klause, jeden velký kýč se spoustou turistů. Ještě než jsme tam dojeli, chtěli jsme se pokochat výhledem na město, ale nenašli jsme správnou cestu k vyhlídce a skončili jsme na golfovém hřišti.

Krajina je tu příjemná, postupně s kilometry nahoru mizí vysoké stromy, objevují se zakrslé břízy a lišejník. Teploměr naměřil devět stupňů, trochu pršelo a foukal studený vítr, takže zimní bunda se opět hodila.

Oblast Laponska mi připadá trochu fádní, ne že by to tu nebylo pěkné, ale je to stále stejné. Právě jsme viděli první dva soby, z toho jednoho bez paroží. Také se mi ho podařilo vyfotografovat, než utekl. V délce se objevuje první sníh.

S přibližováním k severu se ochlazuje, venku jsou dva stupně a hodiny ukazují půl osmé večer.

Spatřujeme další dva soby. Dalších pět se válí líně na louce. Teplota klesá na jeden a půl stupně. Laponsko se s posouváním na sever vylepšuje, krásné scenérie jezer s ostrovy a červenými domky. Půl stupně. A máme tady rovnou nulu.

Ubývají stromy, objevuje se oranžová zemina a všude po lese bílý lišejník. Krajina začíná vypadat hodně seversky.

Zastavili jsme se u rozlehlého jezera Inari a pokračujeme směrem k norským hranicím. Je čtvrt na deset a stále světlo. Utábořili jsme se u řeky a močálu v laponském národním parku.

 

Čtvrtek 17. června 2004 Finsko, Norsko

 

Konečně jsem se trochu vyspala – šest hodin v kuse. Ráno zjišťuji v průvodci, že v tomto pralese žijí u jezer, močálů a rašelinišť vlci a medvědi.

Pokračujeme dál zemí půlnočního slunce směrem k Rusku k malému nefrekventovanému norskému hraničnímu přechodu. Tady už si opravdu připadám jako v Laponsku. Cestou se učím fotit soby. Musí se fotit z auta, protože když člověk vystoupí ven, ucítí ho a utečou. Právě teď jich pět přeběhlo přes silnici a další se pásli u cesty v březovém houští. Národním parkem se klikatí úzká silnice a kvůli bažinám se tu moc nedá turistikovat. Pro tuto oblast neexistují turistické mapy a člověk se tu rychle ztratí. Teploměr ukazuje pět a půl stupně. Kromě zimní bundy nosím také čepici a rukavice. Spala jsem tak i v noci, protože jsem se ve svém úžasném spacáku do mínus patnácti stupňů při jednom stupni nad nulou klepala celou noc zimou.

Na obzoru se objevují specifické rysy hor. Blížíme se k Norsku. Přejíždíme státní hranici, která nese pouze označení National border  a o šest kilometrů dál stojí celnice u cesty s cedulí, aby řidiči snížily rychlost na třicet kilometrů v hodině.

Za kopcem se nám naskýtá výhled na Neidenfjorden v pozadí s horami se zbytky sněhu.

Míjíme ruský hraniční přechod v Jarfjordbotn a v dálce bíle vrcholy ruských hor. Oteplilo se na sedm stupňů.

Právě jsme zastavili v Jakobselvu a v dáli vidím Severní ledový oceán. Slunce rozzářilo bělostné vrcholy protějších norských hor. Na druhé straně pláže je Rusko, samozřejmě řádně oplocené se zákazem fotografovat. V dáli je slyšet křik racků a fouká studený průzračně čistý vítr. Zhluboka dýchám a snažím si zapamatovat tento nádherný okamžik, na který jistě budu dlouho vzpomínat.

Nahoře na skále vy vyjímá kaple Svatého Oskara a na protějším ruském výběžku do moře opuštěný kamenný maják.

Naše další cesta měla vést kolem Varrangerova poloostrova, ale nakonec jsme se rozhodli ho vynechat, protože po dnešních zkušenostech, kde  není cesta zakreslená v mapě, tak tam opravdu žádná není.

Místo toho jsme se snažili najít kemp, abychom si odpočinuli a umyli se. Měli jsme štěstí až na počtvrté. Tři kempy před ním vyznačené v mapě byly zřejmě zrušeny. Kemp se mi líbí a po dlouhém roce, který uplynul od výpravy do Skotska, jsem opět potkala muchničky. Jen je tu nenazývají „midges“.

Ve čtvrt na jedenáct v noci slunce stoupá nad obzor a přináší tak neuvěřitelnou podívanou pro nás ze střední Evropy.

Zavírají se mi oči, ale do půlnoci vydržím. Chtěla bych vědět, co se bude dít, četla jsem v průvodci cosi o rudém slunci.

 

Pátek 18. června 2004 Norsko

 

Rudé slunce jsem zaspala, ani budík mě nevzbudil. Tak možná dneska.

Po celém dlouhém týdnu jsem spala osm, opravdu celých osm hodin.

Po snídani jsme vyrazili směrem na poloostrov Nordkin, kde se nachází skutečný nejsevernější bod Evropy mys Kinnarodden.

Před námi se začaly objevovat horské scenérie a jedna odbočka vedla právě k zasněženým horám a tak jsme to zkusili a stálo to za to. Když se teď podívám na celou naši cestu, musím říct, že toto místo patřilo k těm nejkrásnějším a nejopuštěnějším.

Cestou jsme potkali místního člověka, který se s námi dal do řeči plynulou angličtinou. Vyprávěl nám o historii tohoto místa a také nám doporučil další odbočku s výhledem na širé moře a Warrengerův poloostrov. Pro ty, které by to místo lákalo, to byla odbočka doprava ze silnice číslo 98 do vesničky Nordre.

Dále jsme pokračovali na Ifjord, ve Vestertanou začala za závorou stoupat cesta do kameny a sněhem pokrytých hor. Lišejník byste tu téměř nenašli, ale zato jsme potkávali zamrzlá ledovcová jezera. Venku bylo mezi třemi až pěti stupni nad nulou a foukal ledový vítr. Tady by si člověk opravdu připadal jak na konci světa. Skalnaté hory tmavě černé barvy ve mně vzbuzovaly respekt.

Cestou se nám naskýtaly krásné výhledy na sluncem ozářené zasněžené hory, paprsky slunce rýsovaly světelné čáry na mořské hladině.

Za jednou vesnicí jsme potkali pasoucí se stádo sobů. Podařilo se mi je vyfotografovat při přebíhání silnice.

Za chvíli míjíme Mehamn, náš výchozí bod na Kinnarodden. Musím přiznat, že když tady vidím tu kamennou poušť, mám z toho hrůzu, obzvlášť bez pořádné mapy, kterou se nám nepodařilo sehnat.

V Mehamnu je mimo přístavu také malé letiště a zvláštní lidé. Mně by to ale asi také podepsalo, kdybych tu žila celý  život.

V Mehamnu jsme odbočili doprava směr Gamvik, za nímž se nachází Robertův vytoužený maják s několika přilehlými domky. Celé to působí moc pěkně až na velkou zimu, od moře pořádně fouká. Před námi kromě Špicberků není nic, jen Severní ledový oceán.

Dnešní noc jsem vyměkla a rozhodla se spát v autě. Robert si půjčil moji karimatku a bude spát ve stanu, jestli  se tedy někde neztratí, protože před půl hodinou kamsi šel a ani neřekl, v kolik hodin se vrátí. Mám o něj strach.

 

Sobota 19. června 2004 Norsko

 

Nakonec jsem usnula a když jsem se o půlnoci probrala, Robert spal ve stanu.

Půlnoční slunce se bohužel nekonalo, protože obloha se zatáhla, viděla jsem jen takové náznaky.

O půl jedenácté jsme dojeli do Mehamnu. Počasí bylo takové nijaké, zataženo, ale nepršelo. Hledali jsme informace, abychom se dozvěděli, kudy vede cesta na Kinnarodden, nebo jestli tam vůbec nějaká vede. V obchodě mapu této oblasti neprodávali a informační středisko tu neexistuje. Robert od někoho dostal telefonní číslo na místního průvodce, se kterým jsme se sešli na letišti. Novinkou bylo, že na Kinnarroden vede nově značená cesta, kterou přijede oficielně otevřít v srpnu norský král. Dostali jsme i velmi podrobnou mapu. Vidar nám říkal, že před pár lety sem přijeli čeští studenti, aby zdolali nejsevernější bod Evropy a že s dobrým vybavením není výlet nebezpečný. Vzal si naše jména a data narození pro případ že bychom se ztratili, aby mohl informovat českou ambasádu. Robert před hodinou vyrazil.

Až se vrátí, musí se Vidarovi nahlásit, že je v pořádku.

Vidar byl moc sympatický, modré oči, tváře ošlehané od větru a nadšený pro zdejší krajinu. Ne nadarmo ho přezdívají Viking.

Šla jsem se projít po okolí. Našla jsem příjemnou peřejovitou řeku, kde jsem chvíli zůstala. Mám čas až do zítřejšího večera si to tu pořádně užít. Prošla jsem přes pár bažin, vylezla pár kopců a pozoruji, jak slunce nasvěcuje barevné domky a vodní hladina se pyšní překrásnou sytě modrou barvou, kterou jí propůjčila obloha. Od hor se blíží tmavé mraky, ale vypadá to, že nad moře se nedostanou.

O půl šesté odpoledne zaléhám v autě, protože o půlnoci bych se chtěla jít podívat na útesy na severské slunce, se kterým to dnes vypadá docela nadějně.

Budík mi na mou noční vycházku za svitu půlnočního slunce zvonil v jedenáct. Probudila jsem se propocená, ale za chvíli jsem opět spala.

Za deset minut dvanáct jsem vstala do šesti stupňů. Slunce zářilo vysoko na obzorem, což se mi o půlnoci zdálo dost neuvěřitelné.

Nejprve jsem se vypravila po cestě za letištěm a pořídila moc pěkné fotky hor zrcadlících se na vodní hladině.

U moře jsem nasbírala červené mušle, prošla se městečkem a opět zalehla. Moc se mi to líbilo.

 

Neděle 20. června 2004 Norsko

 

Probudila jsem se před sedmou. Obloha zářila modrou barvou a slunce svítilo na plné obrátky. Připadala jsem si docela vyspalá, v autě mi bylo horko a tak jsem si po snídani vyšla se stativem na výlet. Za řekou v bažině jsem zahlédla stádo třiceti dvou sobů a jejich samiček. Naštěstí foukal vítr dobrým směrem a tak jsem se k nim mohla přiblížit a pozorovat je, jak snídají vřes. Po snídani přeběhli vodu a odcupitali za most na další vřesoviště. Byli úžasní, škoda že je Robert neviděl, jistě by ho to nadchlo, když má tu sobí slabost.

Obešla jsem si letiště a zjistila, že na výběžek, který jsem si včera vyhlédla se nemám kudy dostat. Podél řeky vedla cesta k rybárně. V dřevěných klecích visely tisíce ryb, značně vysušených. Když jsem tam o půl noci fotografovala, tak jsem si říkala, odkud jde asi ten zápach, ale že stojím u tolika ryb, toho jsem si nevšimla.

Prošla jsem spícím přístavem až nahoru nad něj, kde cesta pokračovala kamsi daleko k útesům. Po hodině chůze jsem se ocitla na konci výběžku. Moře mělo překrásnou barvu a já fotila a fotila. Další hodiny jsem pozorovala racky, dýchala svěží mořský vzduch a přemýšlela. Slezla jsem dolů po úzké pěšině pod útesy, jestli někde neuvidím tuleně nebo ještě jiné ptáky než racky, ale toto překrásné místo nepatří mezi jejich oblíbená.

Cestou zpátky jsem zahlédla obrovské černé ptáky lovící ryby.

Městečko se probudilo a místní lidé se po mě nedůvěřivě dívali. Nedělní odpoledne se tu zdálo být klidné, obchody zavřené, přístav prázdný, děti jezdící na kolech, rodiny venčící prsy či opravující loď nebo jen odpočívající. Škoda, že jsem si s sebou vzala málo jídla, mohla jsem na kouzelných útesech zůstat déle. U auta jsem si uvařila instantní těstoviny s houbami, prohlédla jsem si průvodce a odpočívala. Přemýšlím, jestli nepůjdu Robertovi naproti, měl by se vrátit za tři hodiny.

Nějak se mi zavírají oči a hodinku spím, další hodinku si čtu a hledám zajímavá místa v Norsku. Potom se dívám na start letadélka z letiště, kde parkujeme. Za letištěm přichází nějaká postava, mohl by to být Robert, i když na něj se pohybuje příliš pomalu. Skoro ho nepoznávám, ale jsem ráda, že se v pořádku vrátil. Zdá se mi úplně jiný, než když odcházel, takový lepší.

Když mi Vidar včera popisoval cestu a přesvědčoval mě, abych šla s Robertem, vypadalo to, že jde o úplně neškodný a nenáročný výlet. Robert to líčil trochu jinak a i když to bylo hodně obtížné, vrátil se zdravý, spokojený a nelitoval toho.

Sedli jsme si do auta a Robert nastartoval,  spíše tedy nenastartoval. Jsem na zabití, ještě že má tak dobrou náladu. Brala jsem jeho varování ohledně pouštění kazet na lehkou váhu a teď tady zůstaneme. Kdybych nebyla tak pitomá.

Pomáhá nám pán z letiště. S pomocí jeho baterie a několika kabelů nastartujeme a vjíždíme do kamenných hor. Za svitu slunce mají také něco do sebe, ukazují se překrásné scenérie. Napravo se pase stádo samiček sobu s malými sobátky. Pobíhá jich tam neuvěřitelně mnoho.

Dochází nám benzín. K nejbližší benzinové pumpě by to mělo být přes sto kilometrů a kontrolka ukazuje zásobu na devadesát kilometrů. Robert zahajuje ekonomickou jízdu. Před zatáčkou se objevuje značka upozorňující na padající kamení a hned za ní tři kameny leží.

Jedeme padesáti kilometrovou rychlostí a nedá se jim vyhnout. Přejezd doprovázela menší rána a o několik kilometrů dál nám bliká kontrolka s olejem. Okamžitě zastavujeme. Robert zjišťuje, že jsme prorazili olejovou vanu a tudíž už se nemusíme starat, jestli nám do Lakselvu vystačí benzín.

Robert telefonuje do Čech a zjišťuje, co je  potřeba udělat. Musí nás odvést odtahová služba a to ještě nevíme, jestli to bude možné proplatit z havarijní pojistky. Robert vypadá dost zoufale, nemá tu pořádný signál a musí běhat s telefonem kus po silnici mezi otravnými komáry. Vařím zatím alespoň čočkovou polévku.

Asi před půl druhou ráno pro nás přijela odtahová služba Viking se sympatickým blonďákem, který si prohlédl auto a hned nás vystrašil, že se náhradní díl bude muset objednat z Německa a že to trvá tak pět dní.

Po dvou hodinách hopsání v autě připevněném na nákladním nás Viking vysadil u autoopravny v Lakselvu, kde jsme si postavili stan.

 

Pondělí 21. června 2004 Norsko

 

Ráno nás vzbudily stíhačky a vojenské vrtulníky, začalo to krásně, slunce svítilo, hřálo nás, modrá obloha a my totálně v pytli. Robert začal dlouhé rozhovory po telefonu s pojišťovnou. Řekli mu, že musí s opravou olejové vany počkat než se na to přijede podívat norský expert a že pojišťovna má na to pět dní.

Vypadalo to, že v Lakselvu strávíme zbytek naší dovolené. To by zas tak nevadilo, ale hlavně, aby to pojišťovna všechno proplatila a Robert s tím neměl moc problémů, protože za ty kameny na silnici opravdu nemohl.

Auto jsme nechali stát v opravně a hledali ubytování, které pojišťovna proplácí a také čekali na hovor norského experta. Začalo pršet, ochladilo se na zimní bundu. Na mapce městečka jsme našli Pias, něco jako hotel za padesát eur za dvě osoby na jednu noc. Spíš než hotel to připomínalo moji pražskou kolej, ale za to tu panovala příjemná domácká atmosféra.

Ubytovali jsme se a vrátili se do autoopravny pro věci na spaní. Tam jsme zjistili, že aktivní automechanici auto opravili, aniž by počkali na posouzení pojišťovacího experta. Za to to vyfotografovali mobilem a my můžeme jen doufat, že to pojišťovna uzná. Olej, který do zalátané olejové vany nalili, se od původního také lišil. Celá oprava stála dvacet pět tisíc korun a značně zasáhla náš rozpočet.

Smůlu jsme si snad už vyčerpali, protože kdyby se teď stalo s autem něco dalšího, byl by to jak říkal Robert megaprůšvih.

Robert vyzvedl auto a já jsem chvíli pospávala. Potom jsem prohlíželi fotky a po večeři debatovali při francouzském červeném víně s dvěma velmi zajímavými spolubydlícími – Francouzskou a Norem. On pracuje jako novinář a ona jako fotografka. Říkali nám, že tu v zimě bývá až padesát stupňů a že když se venku rozlije vroucí voda, že okamžitě zmrzne. Společně jezdí po Evropě, fotí a píší články o evropských menšinách a srovnávají různé státy.

Do půlnoci jsme sledovali na notebooku český film Na samotě u lesa. O půlnoci se udělalo krásné počasí.

 

Úterý 22. června 2004 Norsko

 

Vstávali jsme chvíli po půl desáté. Ke snídani vařil Robert krupicovou kaši ze sušeného mléka a moc se mu povedla.

Poté jsme uklidili celé auto, protože po opravě tam byl hrozný nepořádek. Před dvanáctou jsme vyrazili směr laponské město Karasjok, které bylo ustanoveno hlavním městem Sámů a nachází se tam parlament ve tvaru týpí a Sámský park, neuvěřitelná atrakce pro turisty, kterou jsme raději vynechali. Také jsme tu potkali komáry a pěkně otravné.

Poté jsme se vydali dvacet kilometrů na hranici s Finskem, kde jsme načerpali levnou naftu a koupili ne tak levný chléb. Hraniční město se jmenuje Karigasniemi a z Karasjoku tam vede silnice číslo 92.

Kautokeino mělo být dle popisu průvodce hezčí. Našli jsme tam docela pěkný červený kostel se zajímavým interiérem a jednoho člověku v sámské čepici. Odtud jsme pokračovali do Storslettu. Tahle silnice v horách skončila. Měla tam být dle autoatlasu nějaká další, ale tu ještě asi nestihli udělat a tak jsme se museli padesát kilometrů vracet.

Ale jinak ona tam vlastně nebyla ani ta vesnice, kde měla končit silnice, jen několik prázdných zaparkovaných aut s otevřenými okýnky, strašidelná krajina a všude kam se pohlédlo byly rozmístěny obrovské kameny   ve stejných vzdálenostech.

Po cestě zpět jsme potkali Sáma a když se ho Robert ptal, jak se dostaneme se Storlettu autem, začal se smát. Také říkal, že prázdná auta jsou tam kvůli sobům.

A tak jsme jeli zpět do Kautokeina a do Alty, dalších sto kilometrů navíc. Cestou se ale bylo na co dívat. Stále nás doprovázely dvě zářící duhy a zajímavé tvary mraků.

Utábořili jsme se u řeky a kamenných hor na odpočívadle se stolky a záchodky. Uvařila jsem instantní těstoviny a protože jsme měli ještě hlad, došlo na jednu čínskou polévku. Moc se nám nechtělo spát, i když hodiny už odbyly půlnoc.

 

Středa 23. června 2004 Norsko

 

Když jsem se probudila v půl sedmé ráno poprvé, svítilo slunce. Když jsme o hodinu a půl déle vstali, skoro pršelo. Za chvíli jsme dojeli do Alty, která se mi na první pohled nezdála být tak ošklivá, jak popisují v průvodci.

Objeli jsme celý Altafjord a pokračovali dál po pobřeží kolem hor. Minuli jsme dokonce dva tunely, jeden dva a půl kilometrů a druhý půl kilometru špatně osvětlený. Krajina kolem byla jistě nádherná, jedinou nevýhodou bylo, že jsme kvůli mrakům nic neviděli.

Před Storslettem jsme si dali obědovou přestávku. Když jsme dojedli a vraceli se s ešusem k autu, oslovil nás člověk parkující vedle nás s autem s dánskou poznávací značkou. Byl to takový milý děda nemluvící anglicky a dostali jsme od něj pomerančový džus, paštiky a rybičky. Neměla jsem sice dojem, že vypadáme tak zoufale, ale když nám to stále dával a nechtěl se nechat odmítnout, tak proč ne.

Čím více jsem se přibližovali k Tromso, tím více se počasí zhoršovalo. Pár kilometrů před metropolí severu se ale stal zázrak a pršet přestalo. Zůstalo sice zataženo, ale sem tam vykouklo i slunce.

Navštívili jsme tam Polarii a chvíli jsme žili dojmem, že to je ta ledová katedrála z bílých panelů z roku 1965. Vnitřek se zdál na katedrálu dost zvláštní – obchody se suvenýry, restaurace a akvária.

Platilo se tam vstupné 80 NOK na osobu a slevy pro studenty neměli. Tak jsme se  tam procházeli a došli jsme k akváriu s tuleni. Nikdo vstupenky nekontroloval, tak jsme si prohlédli i ostatní akvária s mořskými živočichy. Tuleni ale zvítězili na plné čáře.

Poté jsme si prohlédli přístav a sochu R. Amundsena a dojeli jsme ještě k opravdové ledové katedrále, kterou jsem objevila díky pohledu, kde nás bez vstupenky nepustili, tak jsem si ji zvenčí vyfotografovala a šli jsme se projít na most vedoucí jako vstupní brána do města.

Naše další cesta vedla na ostrov, vlastně poloostrov Senja do národního parku Anderdalen. Cestou jsme si uvařili a poté pokračovali ještě několik kilometrů. Byl to venkov, ale pořádně civilizovaný, narozdíl od Gambiku. Za to tady už neprojíždělo tolik turistů, které jsme dneska potkávali celý den. Utábořili jsme na pobřeží kousek od národního parku. S přicházející půlnocí se začalo vyjasňovat.

 

Čtvrtek 24. června 2004 Norsko

 

Spinkali jsme až do půl desáté. Ráno začalo moc hezky, svítilo sluníčko, vonělo moře a hory, které včera nebyly vidět, se osvobodily od mraků a jejich bílé vrcholky se třpytily v paprscích slunce.

Kolem jedenácté jsme odtud vyrazili na odpolední výlet do národního parku Anderdalen k horskému jezeru. Šest kilometrů tam jsme šli bahnitým a bažinatým terénem asi dvě hodiny. Robert z Kinnarrodenu skvěle ovládal chození po močálech,takže jsme zůstali v suchu. Celou cestu jsme se smažili na slunci a zimní bunda k tomu ještě přispívala.

U jezera bylo krásně a klid. Celkem jsme cestou potkali pět lidí.

Jediné, co narušovalo idylku u jezera, byly ovádi.

Na břehu stála zamknutá mechová chaloupka, vedle ní naštípané dřevo na oheň, sekyra a vidlička.

Bílé špičky hor se odrážely na hladině jezera.

Po cestě zpět jsme na chvíli ztratili cestu ale Robert se hned zorientoval.

 

Po malých rybičkách v tomatě s chlebem k obědu jsme měli zanedlouho hlad a při cestě z poloostrova Senja jsme si teprve v šest hodin uvařili k večeři rýži a ohřáli k tomu konzervu s játry na cibulce.

Za celou dobu naší expedice to bylo historicky nejdříve. Než dojedeme na Lofoty, budeme mít určitě hlad a dojde na čínskou polévku.

Začínaly se objevovat nové typy hor. Robert mi sám od sebe zastavil, abych si to mohla vyfotografovat a zjistil, že nemůže najít svůj digitál.

Proházeli jsme dvakrát celé auto vzhůru nohama a nakonec se vrátili osmdesát kilometrů zpět na Senju, kde byla jistá pravděpodobnost, že by tam mohl zůstat ležet.

Opět jsme zvládli zabloudit, ale naštěstí jen pár kilometrů. Robertův fotoaparát jsme bohužel nenašli a ani v protilehlém kempu o něm nikdo nevěděl.

Projíždíme přes most ze Senjy. Je tu krásný výhled. Hory s mořem usínají v závoji modrošedého oparu za svitu paprsků severského slunce.

Před Bjorvikem stavíme na kopci a já fotografuji hory ve zlatavém zálivu slunce s fjordem a městem. Přijíždíme blíž a krajina krásní..

Táboříme o půl jedné ráno nedaleko od silnice E10 pár kilometrů za Bjorvikem. Dáváme si ještě druhou večeři. Asi se nám bude spát trochu hůř, stan stojí celý z kopce.

 

Pátek 25. června 2004 NORSKO

 

Probudili jsme se po půl desáté a krupicovou kaši jsme vařili spíš k obědu než ke snídani, byla taková dobrá betonová.

V půl dvanácté jsme vyrazili směr Lofotské ostrovy. Kousek za Lodingenem měla být dle Robertovy mapy v notebooku nově postavená silnice přímo na ostrovy bez použití trajektu. Odbočku se nám nepodařilo najít a když jsme se zeptali v přilehlém kempu, dozvěděli jsme se, že si musíme počkat do roku 2007 nebo jet z Melbu trajektem.

Cestou jsme udělali zastávku ve Stokmarknes, kde stála obří loď Finnmark na souši a také krásný most připomínající autodráhu.

Trajekt z Melbu do Fiskebo nás přišel na sto norských korun. Málem jsme se na něj ani nevešli, vypadal jako taková lodička pro pár aut. Na palubě foukal studený vítr a krásně voněl vzduch po moři. Hory se změnily k lepšímu.

Vjeli jsme na Vesteraly, myslím, že už to možná byly Lofoty, i když ty podle mapy začínají až dál.

I přesto jsme se ocitli v jiném světě, takovém moc překrásném.

V Kabelvagu nás zaujal dřevěný kostel u moře a příjemný přístav. Interiér kostela jsme si prohlédli pouze od dveří, protože tam opět vybírali vstupné.

Za městečkem vaříme večeři, ještě dřív než včera, začínáme být pěkně hladoví. Po jednom balení instantních těstovin následuje další chod v podobě čínské polévky s houbovou příchutí.

Rozhodli jsme se jet až do poslední vesnice na Lofotských ostrovech s nejkratším názvem na světě A.

Nejvíce mě oslovily dvě vesničky před A, neuvěřitelně krásné a fotogenické zaklíněné u vysokých skalnatých hor v těsném kontaktu s oceánem.

V A silnice skončila.

Nepodařilo se nám tu najít vhodné místo ke stanování a tak jsme museli do kempu plného německých turistů za devadesát norských korun za noc za nás oba.

Kreditní karty nepřijímali, prý až od příštího roku. Postavili jsme si stan na vrchu s výhledem na moře a uvařili si třetí večeři. V kempu jsme našli pouze jedinou sprchu a tak jsem ani nedoufala, že se mi podaří osprchovat.

Měla jsem to ale štěstí, sprcha zela prázdnotou. Netrvalo dlouho a zjistila jsem proč. Ve sprše mě nemile překvapila prýštící ledová voda. Pocit čistoty mě lákal natolik, že jsem se rozhodla se začít otužovat.

Za hlavou nám stanuje šest Čechů, kteří přijeli chvíli po nás na zablácených motorkách. Vedou zajímavou diskusi o dietách. A já si myslela, že to zajímá jen ženy.

Když jsem je půl hodiny poslouchala, musela jsem se smát.

 

 

Sobota 26. června 2004 NORSKO

 

Probouzíme se do krásného slunečného lofotského rána. Od moře voní vzduch a je slyšet chechtání racků.

Vstávám brzy, abych se osprchovala a vyprala si zablácené šusťáky s tím, že zase půjdu spát. Hodiny ukazovaly teprve šest.

Voda ve sprše tekla opět ledová. Tentokrát jsem rezignovala. Počkám si na teplou. Pořídila jsem pár fotek, protože ráno se mi zdá moře nejkrásnější, když se probouzí v mlžném oparu.

Češi na motorkách odjeli a my čekali na pána z recepce, abychom zjistili, proč se nemůžeme osprchovat pod teplou vodou.

Na dveřích recepce visela cedulka „Vrátím se za půl hodiny“ něco málo přes hodinu.

Nechtělo se nám marnit tak hezký čas čekáním a tak Robert vzal telefon a zavolal na číslo uvedené na dveřích. Zřejmě však někoho vzbudil a ten se měl do deseti minut dostavit.

Deset minut se protáhlo na dvacet, ale pán nakonec přišel.

Když mu Robert vysvětlil, že ho  vzbudil kvůli teplé vodě ve sprše a ne kvůli rozbité sprše, pán se začal hrozně rozčilovat a řekl nám, že se za to připlácí. Načež se rozzuřil Robert, že mu to nikdo neřekl a že je to hrozný kemp.

To pán nerozdýchal a vyhodil nás z kempu se slovy, že jeho kemp patří mezi dobré. Na Lofotech mají zkrátka jiná měřítka.

Zaparkovali jsme v A za tunelem na parkovišti, kde převažovaly německé karavany. Prošli jsme se na útes, kde bylo také dost lidí. Poté jsme se vydali po cestě kolem jezera k horám. Slunce hřálo a od moře foukal příjemný vítr. Chvíli jsme se opalovali na kamenech nad jezerem.

Na dalším úseku se schůdnost cesty zhoršila, aspoň tedy pro mě a tak jsme to otočili.

Vylezli jsme na ještě jeden útes, nejdříve jsme sešli pod něj, kde na kamenech žilo spousta rozmanitých mušliček. Nahoře se naskytl hezký výhled na rybářskou vesničku, spíše vlastně turistickou. Myslím, že je lepší zajet kamkoliv mimo silnici E10, aby jste se vyhnuli davům turistů.

Podle mého pozorování A nemá pravděpodobně příliš vlastních obyvatel, většinu domů pronajímají turistům.

K večeru jsme zastavili v Reine a dalších dvou vesničkách propojovaných mosty v zátoce a schovaných v bezpečném štítu hor. Prohlédli jsme si přístav s molem plně obsazeným místními chechtavými racky a koupili chleba a máslo na benzínce.

O kilometr dál jsme potkali supermarket. Útěchou nám bylo, že zavřený.

Dalších pár kilometrů po E10,než jsme odbočili doleva na most směr Selfjords nadějí, že nepotkáme další turisty.

Skončila silnice, stála tam pouze německá dodávka a fabie s českou značkou. To nás úplně dostalo. Turisti a ještě k tomu Češi.

I přesto se mi místo na konci silnice líbí, působí to daleko osamělejším dojmem než A. Nemají tu třeba ani benzínku a vesnice čítá jen pár domečků u fjordu pod horami.

 

Neděle 27. června 2004-07-16

 

 

Počasí se od večera venku zřetelně nezlepšilo. Když jsme snídali, přijelo auto s norskou poznávací značkou a čtyřmi staršími lidmi, kteří z naší snídaně dělali neuvěřitelnou legraci.

Projeli jsme Fredvangem se zajímavým přístavem.

Podívali jsme se také do Nusfjordu, který byl na mapě označený zeleným kroužkem, který znamená menší národní park. Cestou bylo vidět, že si toho všimli i turisté i cestovní kanceláře. Parkoviště se prohýbalo ve švech pod tíhou německých karavanů a autobusů.

Nusfjord bych mohla popsat jako malou vesničku v zálivu obklopenou vysokými skálami.

Šli jsme až za vesnici na útesy, kde kolem stálo pár roztomilých červených domků a kam turisté netrefili.

Vzadu za útesem na nás vykoukl maličký maják.

Po návratu na E10 jsme odbočili směr Utakleiv.

Před ním jsme se naobědvali, projeli jsme osm set metrů dlouhý tunel a vydali se pěšky kolem výběžku.

Za cestu se mělo platit deset norských korun do kasičky na kraji silnice, ale to nám připadalo dost stupidní.

Cesta se vrátila k tunelu okolo krásné písčité pláže a tyrkysově zbarvených mořských mělčin. Člověk by z fotky řekl, že je to ideální místo na koupání, ale ve skutečnosti voda jako led a teplota vzduchu ne moc lepší.

Já jsem čekala před tunelem a Robert skočil pro auto. Mezitím u mě zastavil autobus s turisty a průvodce se mě ptal, kudy se jde do Utakleivu. Ukázala jsem mu cestu po které jsme přišli, ale on tvrdil, že tu vede ještě nějaká přes hory. Nakonec se stejně vypravili tou mojí.

Tolik turistů bych na tomto rádoby zapadlém místě opravdu nečekala.

Na Lofotech jsou asi fakt všude.

Pokračovali jsme do vesnice Eggum, kterou průvodce popisoval jako obzvláště krásnou. Neříkám, že byla ošklivá, ale příliš mě nezaujala.

Prošli jsme se k vodopádu a hydroelektrárně na břehu jezera s výhledem na moře a jeli tábořit na poloostrov Gimsoy.

K večeři jsme si uvařili dvojitou porci instantních těstovin, abychom nemuseli dělat něco dalšího.

V noci byla zima a foukal studený vítr.

 

Pondělí 28. června 2004 NORSKO

 

Ráno nám zašla naděje, že uvidíme znovu slunce na Lofotech. Mraky se stále držely nad horami.

Jedeme se podívat do Henningsvearu.

Cestou i počasí přestává vypadat úplně beznadějně. U zátoky s tyrkysovou mělčinou potkáváme autobus s finskými turisty.

Ačkoliv se Henningsvear zdál přeplněný turisty, měl své kouzlo. Tady průvodce nelhal a město mě nezklamalo, jestli je tedy vhodné nazývat ho pro jeho nevelikost městem.

Přístav se nacházel v centru. Moře tu bylo všude.

U vody stály z obou stran barevné domky na kůlech, u nichž kotvily lodě. Kolem se dalo procházet po stoletém molu.

Naproti kotvilo kromě rybářských lodí také pár jachet.

Na druhé straně za mostem se z moře zvedaly skalnaté hory. Počasí se opět o trochu zlepšilo, ale neoteplilo se.

Procházela jsem se v zimní bundě, čepici a rukavicích.

Za městem jsme uvařili bílé rýžové nudle s konzervou, ale protože jsem někam důkladně uklidila sůl, zůstaly neslané. Samozřejmě jsem ji našla hned po jídle.

Potom jsme zaparkovali ve Svolvaeru. Robert se šel podívat do města zatímco já jsem spala v autě, protože mě najednou přepadla nesnesitelná únava.

Když jsem se probrala, čekalo mě příjemné překvapení ve formě modré oblohy bez mraků a šestnácti stupňové teploty.

Vyměnila jsem na poště svých padesát liber, abychom měli peníze na trajekt do norského Skutviku, protože mi nefungovala kreditní karta a Robert dal všechny peníze za opravu auta.

Trajekt do Norska vypadal větší než ten, který nás sem na Lofotské ostrovy přivezl, a také komfortnější, z toho plyne že i dražší a to tři sta norských korun za nás oba a auto. Trajekt plul dvě hodiny. Kromě nás na palubě nikdo nezůstal, takže jsme ji měli celou pro sebe.

Stále se bylo na co dívat. Obloha propůjčila moři svou modř, okolní vrcholky hor si povídaly s osamocenými mraky a loď si jemně pohrávala s vlnami.

Do tváří nás šlehal vítr a jeho síla nám nedovolila dojít k zábradlí. Klepali jsme se zimou, ale okolní nádhera nám nedovolila jít si sednout do vyhřátého salonu.

Ve Skutviku svítilo slunce.

První pokus utábořit se nevyšel, dojeli jsme k domu a vyděsili nějakou paní středního věku.

Druhý pokus skončil kousek u silnice v lese u zátoky s výhledem na kemp s červenými chatkami a nad ním se tyčícími horami.

Robert k druhé večeři obětavě dojedl norský bramborový salát obsahující padesát procent mletých brambor a padesát procent majonézy, který jsem k první večeři nerozdýchala a nabídl mi, ať si dám radši chleba s marmeládou.

Kolem půlnoci mě vyděsil za hlavou štěkot psa, který pobíhal kolem stanu.

 

Úterý 29. června 2004 NORSKO

 

Dneska jsme vstali až neuvěřitelně brzy a v devět hodin jsme se vypravili na jih. Počasí takové nijaké, cesta skalnatými horami docela hezká.

Projíždíme deset tunelů, v mapě jich z toho označili asi osm. Snad už žádný další nebude, nemám je příliš v lásce.

Konečně jsme ve dvě hodiny odpoledne dosáhli Straumen, kde se pod vysokým mostem vře silný mořský proud známý jako Saltstraumen. Je to údajně nejsilnější mořský vír na světě řítící se rychlostí více jak čtyřicet kilometrů za hodinu průlivem mezi ostrovy Straumen a Straumoya. Nejlepší pohled na vír byl z mostu, kam nechodilo tolik turistů. Vlastně málem bych zapomněla, že když jsme šli zpátky z mostu, přihrnul se dal ze zájezdového autobusu.

Vedle stojí centrum dobrodružství, kde vás po zaplacení ne zcela levné vstupenky vpustí dovnitř.

Vracíme se zpátky na silnici s označením E6 a pokračujeme jižně k národnímu parku Svartisen. Míjíme peřejovitou řeku, centrum na polárním kruhu s parkovištěm přeplněným zájezdovými autobusy a karavany a docela pěknou přírodou.

Před Svartisenem stojíme v zácpě. Havaroval kamion a jeřáby ho musí odklidit ze silnice. Čekali jsme asi hodinu a Robert se mezitím snažil vymyslet, jak upravit trasu, abych viděla i papuchálky na ostrově Runde na západním pobřeží Norska, kde sídlí sta tisícové kolonie.

V Mo i Rana jsme na poslední chvíli hledali otevřený market, abychom koupili chleba a měli zítra co jíst, protože bomba na vaření jídel docházela a tudíž jsme museli omezit vaření teplých jídel. A teplá jídla byla jediná, která nám zbývala.

V Remě jsme objevili plastovou pixlu s jakýmisi rybičkami. Stála jen patnáct norských korun a obsahovala toho docela hodně a tak jsme ji koupili, aniž bychom pořádně věděli, co budeme jíst. Rema 1000 patří v Norsku k nejlevnějším supermarketům.

Utábořili jsme se na odpočívadle v národním parku Svartisen. V noci jsme neměli moc klidu, stále jezdila nákladní auta. Nevěděli jsme kam, protože podle mapy už dále neměla být žádná vesnice.

Před spaním jsme ze zvědavosti otevřeli pixlu s tajemnými rybičkami a vyklubali se z toho moc výborní sledi v zajímavém nálevu.

 

Středa 30. června 2004 NORSKO

 

Ráno jsme objevili původ nočního hluku hned jak jsme opustili naše spací místo. Za hlavou nám totiž stál vjezd na letiště patřící ještě k Mo i Rana.

Popojeli jsme dvacet kilometrů k parkovišti, odkud se chodí na ledovec Svartisen. Stálo tam několik karavanů a také kemp.

Většina turistů zeleně zbarvené jezero neobchází, ale nechává se svést dvacet minut loďkou na druhou stranu, odkud to mají k ledovci dva kilometry.

Nám se ale nechtělo dát osmdesát norských korun za osobu a tak jsme se pěšinou – nepěšinou  a bažinami vydali na konec jezera.

Na břehu jsem si přečetla na ceduli, že se nedoporučuje chodit to celé pěšky kvůli délce trasy. Šestnáct kilometrů vyčerpá  každého. Účelem samozřejmě bylo rozmluvit cestu lidem, kteří se rozhodli obejít jezero. Navíc tam stálo, že loďka dává přednost lidem se zpáteční jízdenkou.

Já bych řekla, že jsme ušli maximálně deset kilometrů a to už hodně přeháním.

Na konci jezera se do něj vlévala odněkud shora valící se peřejovitá řeka zelené barvy. Pohled na zuřící peřeje mi bral dech.

Dále vedla praporky značená cesta, kde jsme potkávali turisty.

Za obzorem se vyhouply zasněžené hory a další krásné zelené jezero s krami zbarvenými lehce do modra, které se odlamovaly z ledovce.

Zabočili jsme a před námi se objevila cedule upozorňující na ledovec v pohybu a další varovné značky.

Tady jsme spatřili ledovec Svartisen v celé jeho chladné modré kráse. Pro mě to byl opravdu velký zážitek.

 

Po kamení jsme se dostali až k němu, kde zahaleni v jeho ledovém závoji, jsme ho v zimních bundách obdivovali zblízka. Sem tam bylo slyšet, jak se ulamuje a na jezeře se objevovaly stále nové maličké světle modré kry.

Robert se vydal nahoru s foťákem zjistit, jak vypadá ledovec tam. Šla jsem kousek s ním a potom jsem na něj přes hodinu čekala a pozorovala ledové království, jehož ticho rušil pouze studený vítr. Zelené jezero v pozadí s tyčícími se horami se mi moc líbilo.

Robert se vrátil. Konec ledovce neviděl, protože zezdola to hodně klame. Přitom je to nahoru strašně daleko.

Cestou zpátky jsem se lehce přiotrávila vodou z potoka, který tekl nejspíš odněkud z ledovce, ale po dvou hodinách to naštěstí vyprchalo.

Pokračujeme směr Trondheim. V osm hodin jsme našli pěkný kemp. Robert zjišťuje, že ztratil kreditní kartu. V autě ji samozřejmě nemůžeme vůbec najít. Něco mi to tak týden zpátky silně připomíná, když nepočítám, že stále hledá klíčky od auta.

Podle účtenky volá na benzínku ve Fauske, kde s kreditní kartou platil naposledy. Pán mu řekl, aby mu zavolal za deset minut.

Vracíme se zpátky na sever téměř tři sta kilometrů pro zapomenutou kreditní kartu.

Opět přejíždíme přes turistické centrum na polárním kruhu a míjíme úžasnou řeku s divokými peřejemi.

Do Fauske přijíždíme o půlnoci a po vyzvednutí nálezu kempujeme kousek za ním na pěkném odpočívadle.

Do kempu půjdeme až zítra, teď už je pozdě. Prší a vidím mlhu.

 

Čtvrtek 1. července 2004 NORSKO

 

Po snídani asi po páté přejíždíme polární kruh, snad tedy naposledy, Robert má všechny svoje věci.

Zastavujeme a prohlížíme si turistické polární centrum. Parkoviště parská ve švech pod zátěží karavanů, zájezdových autobusů a aut. Začíná pršet a okolí centra se částečně vylidnilo. Lidé se přesunuli dovnitř.

Okolní krajina se mi líbí, jen to centrum se do ní moc nehodí.

Projíždíme opět mnoha tunely, cestou potkáváme roztomilé ovečky válící se u svodidel.

Po dlouhé cestě mírně zvlněnou krajinou se konečně přibližujeme k Trondheimu a platíme deset norských korun za silnici.

Nutně potřebujeme do kempu, hlavně tedy pod sprchu. První kemp kvůli své ceně sto třicet norských korun nevyšel.

Hledáme další, ale máme smůlu, protože silnice nás vede do centra města. Tak si ho prohlédneme již dneska.

Trpíme od oběda hlady a tak dojídáme tavený sýr, který jsme ráno koupili za jedenáct norských korun v Rimi v Mo I Rana.

Jako první si prohlížíme nejstarší středověkou katedrálu ve Skandinávii Nidaros, kde se mísí gotický sloh s románským. Přední část mi hodně připomíná pařížský chrám.

Z mostu k pevnosti se naskýtá krásný výhled na benátkovské domy odrážející se ve vodě za svitu zapadajícího slunce.

V přístavu fotím po dlouhé době kouzelný západ slunce. Nebe se postupně zbarvovalo do tolika odstínů, že to snad ani není možné.

Při výjezdu z města objevujeme v jedenáct hodin večer další kemp, také za sto třicet norských korun za nás oba.

Teď už si ale nemůžeme moc vybírat a tak rezignujeme. Sprcha přišla opravdu vhod.

Vaříme si gulášovou polévku a v jednu ráno jdeme za světla spát.

 

Pátek 2. července 2004 NORSKO

 

Vstáváme v osm a hodinu vaříme krupicovou kaši, pudink a kakao. Pudink bude nejspíš k obědu, ale protože nevíme, jak dlouho nám vydrží bomba, tak ho vaříme radši v kempu.

Jedeme směrem k pobřeží k Trolí cestě. Měli bychom dojet až do Jotunheimu.

Papuchálky na ostrově Runde nestihneme, takže si je budu muset zajet vyfotit jindy.

Zase potkáváme v horách roztomile přežvykující ovečky válící se u cesty. Mírně zvlněná krajina přešla v hory a máme se opět na co dívat.

Vjíždíme do mraků, z vyhlídky na fjordem asi nebude nic vidět.

Trolí cesta nás přivítala úžasnou mlhou, že zdola nám trolové dovolili spatřit první dvě serpentiny a z vrchu jen mraky, které ovšem vlastnily také určité kouzlo.

Mlha před námi, mlha za námi, venku pouhých šest stupňů.

Nahoře jsem zahlédla trola u stánku se suvenýry, kde také prodávali sobí parohy za dvě stě osmdesát norských korun.

Přehoupli jsme se přes kopec, kde tekla peřejkami křišťálově modrá řeka a sem tam na nás z mlhy vykoukl sněhový vrchol.

Těžko říct, jestli by cesta za jasného počasí měla takovou zvláštní atmosféru asi jako když jedete do nebe, možná i do pekla.

Nevím, jestli z vyhlídky, odkud se za jasného počasí naskýtá lidem dech beroucí výhled, bude něco vidět. Jedeme celý den a stále se pohybujeme v mracích.

Krajina kolem nás se svěže zelená a průzračně čistá řeka ji pěkně dokresluje.

Zanedlouho se vyskytl problém s autem. Na počítači se objevuje známé upozornění, abychom zkontrolovali olej. Budeme ho muset koupit u benzínky a doufat, že nádrž pouze netěsní a že nám to bude stačit na to, abychom se vrátili do Čech.

Úplně jsem zapomněla napsat, že jsme včera v Trondheimu navštívili velmi zmodernizovaný rybí trh.

Čekala jsem staré tržiště u mola a místo toho tam stála nízká budova a uvnitř bylo roztroušeno velké množství pultů a barů.

 

Po cestě Robert doplnil naši zásobu potravin o další chleba a oblíbené sledě.

Čekáme na další trajekt do Geidenru, protože stojí přes šedesát norských korun a nepřímá kreditní karty.

Na trajektu zbylo místo pro jedno auto a tak nás na poslední chvíli berou zadarmo.

Zastavujeme nahoře nad Geiranger fjordem, který se halí do mraků, ale i přesto vlastně možná proto je to úžasná podívaná.

V dálce na skále prýští vodopád Tři sestry. Na temně tyrkysové hladině pluje loď s turisty.

Sjíždíme serpentinami do Geiranderu, kde vládne čilý turistický ruch, tak se moc nezdržujeme a dalšími serpentinami stoupáme od moře do výšky tisíc pět set metrů nad mořem. Zaléhají nám uši. Opět se ocitáme v mracích, dešti a sněhu, který leží místy u silnice až do výšky jednoho metru.

Pod Dasnilbou vybírají vstupné i za mlhy, takže se obracíme.

Mlhu tu vidíme i u zčásti zamrzlého jezera u horské chaty Dasnilba.

U dalšího jezera přituhuje, teplota klesla na pouhé čtyři stupně.

Po dlouhé době se setkáváme s lišejníkem a borovicemi. Krajina se tu místy podobá jezeru Inarvi ve Finsku.

V Lomu zastavujeme u chatrného, ale moc pěkného dřevěného kostela ze šestnáctého století.

Pokračujeme dále do Jotunheimu, kde se před námi objevují úžasné scenérie.

Všude jsou cedule, že se tam nesmí kempovat, ale i přesto stavíme stan. Není tu jiná možnost.

Beru si stativ a fotografuji půlnoční zasněžené hory.

Doufám, že zítra nebude pršet, abychom mohli vyrazit na tůru na Begessen. Spím v autě. Myslím, že si Robert ode mě potřebuje odpočinout.

 

Sobota 3. července 2004 NORSKO, ŠVÉDSKO

 

Nejprve jsem se probudila ve čtvrt na šest a to pršelo. Podruhé jsem o půl deváté vstala a mrholilo. Vypadalo to, že pojedeme domů, ale bylo mi líto to vzdát a nepodívat se do překrásně vyhlížejících hor národního parku Jotunheim.

Původně jsem se šla projít k turistické chatě Gjendesheim k jezeru Gjende, nad nimiž se tyčí hřeben Besseggen.

Jenže když jsem uviděla cestu na Besseggen, nedokázala jsem odolat a chtěla jsem si jít nahoru udělat aspoň pár fotek. Stále trochu poprchávalo, kameny na cestě mi klouzaly pod nohama.

Několikrát jsem se chtěla otočit a vrátit se, ale něco, ať už to bylo cokoliv mě nutilo jít nahoru.

Cesta mě vyčerpala a tak jsem si na vrcholu oblékla zimní bundu a dala si chvíli oddech.

Sem tam se objevila skulina mezi mraky a naskytl se překrásný výhled na jezero Gjende.

Cestou dolů se počasí vylepšilo a jezero s horami se mi ukázalo v celé svojí magické nádheře. Potkala jsem skupinu Čechů, pozdravili jsme se anglicky.

Jotunheim mě i za tak krátkou chvíli úplně očaroval. Loučil se se mnou sluncem a zasněženými scenériemi.

Jsme sto osmdesát kilometrů od Osla. Podle očekávání Robert teď nikde nezastaví a pojedeme non stop do České Republiky. Myslím, že Jotunheim za to stejně stál, i když moje chování bylo neomluvitelné. Jednala jsem s horkou hlavou a kdybych měla tu moc vrátit zpátky čas, udělala bych to úplně jinak.

V Oslofjordu kotvily stovky jachet a moře tu zářilo moc krásnou barvou. Slunce příjemně hřeje. Po chladném severu se potřebujeme trochu ohřát.

Vyrážíme směrem ke švédské hranici. Ještě před jejím dosažením stavíme v pobřežním městečku Moss, aby si Robert mohl přivézt domů lososa.

Hranici do Švédska jsme přejeli hladce bez pasové kontroly a míříme do Goteborku. Jedeme po dálnici a není se na co dívat z okýnka.

Tak projíždíme území již sedmého státu, kde vidím snad nejkrásnější západ slunce nad švédskými domky a mořem.

Slunce zlatě nasvicuje cestu před námi. Mraky, do nichž se halí, odměňuje zlatým lemem. Ty naproti se zbarvují do růžova.

Úžasná podívaná. Krásný západ slunce mě pokaždé očaruje, tak nádhera se těžko líčí, to musíte cítit.

 

Švédsko se s námi loučí moc krásně.

Slunce zapadlo a na nebi zanechalo růžové mřížky lemované zlatem.

Představení skončilo a před námi se objevují zlověstně vypadající mraky. Lehce se setmělo a po dlouhé době svítí na silnici lampy.

Goteborg se jeví jak velmi upravené velké průmyslové město. Míjeli jsme zajímavou moderní rozhlednu.

Už mi to v autě leze na mozek, hodiny ukazují téměř půlnoc.

 

Neděle 4. července ŠVÉDSKO, DÁNSKO, NĚMECKO, ČECHY

 

Jedna hodina ráno. Měsíc v úplňku na obloze vypadá fakt po čtyřech týdnech světla docela divně.

Za chvíli budeme přejíždět most do Dánska, asi ho uvidíme jen potmě.

Najíždíme na placený most a zastavujeme v odstavném pruhu. Hodně tu fouká a je vidět mořská hladina. Most se mi líbí. Naposledy se nadechuji vůně moře a podvědomě se s ním loučím.

P deseti kilometrech vjíždíme do tunelu, který ústí v dánské Kodani.

Z dálnice vypadá velkoměsto uspořádané na břehu moře docela hezky.

Na druhém mostě pozorujeme svítání.

Německou dálnici projíždíme rychlostí od sto šedesáti do dvě stě kilometrů za hodinu.

Bojím se, protože Robert už řídí skoro dva tisíce kilometrů v kuse.

Odpoledne přijíždíme do Prahy.

Tak na viděnou Jotunheime, těším se.