Deník Keňa 2007

Sobota 25.8.2007

 

Na nairobské přistávací dráze dosedl náš Airbus A-320 společnosti Quatar Airways ve dvě hodiny odpoledne místního času. Tak jsme se opět po dlouhém roce ocitli v Keni, tentokrát kapku v jiném složení, já a Tomáš. Naše batohy přiletěly v docela dobrém stavu a na letišti nás čekala Lucka, která nás odvezla do čtvrti Kilelewesha, které se mělo stát naším dočasným působištěm po dobu třech týdnů.  

 

 

Odpoledne a večer nám Lucka povyprávěla, jak je to letos v Keni všechno na h…, jak se tu zhoršila kriminalita, jaké jsou velké rozdíly mezi chudými a bohatými, no zkrátka, dostali jsme z toho slušnou depku, že nic z toho, co se tu chystáme dělat, nemá moc velký smysl. Večer jsem šla ještě s Luckou nakoupit do místního řeznictví. Asi jsem dostala kulturní šok, protože když jsem viděla, jak tam visí ten kus krávy jen tak v místnosti, žádná chladnička…..no, docela mě moje reakce překvapila, napotřetí už bych mohla být zvyklá.  

 

 

Pak jsme raději šli spát a já doufala, že ráno to bude lepší.  

 

 

   

 

 

Neděle 26.8.2007  

 

 

O moc lepší to nebylo. Oblékla jsem se, nasedla na matát a vypravila se k General Post Office, kde na mě měl v deset hodin čekat Abel, vzpěrný bod naší nové organizace. Abel už díky Daně věděl, že jsem odešla od Humanistů a rozhodl se pokračovat s námi. Ještě pořád jsem si neuvědomovala, že jsem vlastně v Africe, jako by to všechno šlo kolem mě a já se na to dívala z výšky. Tak jsem tam tak seděla u pošty na patníku a pozorovala okolí. Nairobi se změnilo, Council vysadil víc stromů, ale také přibylo více aut a více smogu. Oproti minulému roku tu bylo dost chladné počasí. Už jsem čekala skoro hodinu a Abel nikde. Hodina se dá ještě tolerovat. Když už to bylo přes hodinu, lehce jsem znervózněla, kde se ten náš nejspolehlivější pracovník vlastně nachází. Včera se nám nepodařilo zaktivovat keňskou simku z minulého roku, tak jsem zatím fungovala jen na české, což mi docela křížilo plány, přece jen posílat zprávy z českého čísla není nejlevnější, ale i tak jsem mu napsala. Abel odepsal, že je v zácpě v matatu na cestě z Nganda a že mi psal na staré číslo.  

 

 

Za hodinu a půl po našem plánovaném srazu jsem ho konečně spatřila. Usměvavý, nastrojený v modré košili se žlutou kravatou. Docela se mi ulevilo.  

 

 

Sedli jsme si do nedalekého fastfoodu a Tomáš zatím vyrazil za kluky na Turaga road. S Abelem jsme si za ten rok měli hodně co povídat a to nejen pracovně.  

 

 

V jednu hodinu dorazil Tomáš s Davidem z Turaga road. Bylo milé ho zase vidět. Zjistili jsme, že spolupracují s Undugu society, která se specializuje na děti ulice a že tento měsíc mají dostat ID karty a budou mít tak větší možnost legálně pracovat. Cestou jsme si s Davidem povídali. Je sirotek, pochází z Naroku, matku mu zabili, otec zemřel při autohavárii a tak odešel do Nairobi hledat nějaké živobytí. V Naroku to pro něj prý bylo těžké. V současné době spí v týdnu na Turaga road poblíž nairobského centra a víkendy tráví se svým bratrem Johnem a sestrou ve slumu v Korokochu, který je jedním z nejhůře hodnocených slumů.  

 

 

V Aboretu, veřejném parku, jsme byli zatím sami. Postupně dorazili Paul, Henry, Peter, Gardwell, bylo milé je opět vidět. Na schůzce jsme probrali změny v organizaci, většina se po deseti minutách přemýšlení rozhodla pokračovat s Fair. Zahráli jsme si pavučinu, která měla signalizovat propojení jednotlivců. Peter nás po schůzce odvezl „domů“.  

 

 

Večer jsme si dali vodku.  

 

 

   

 

 

Pondělí 27.8.2007  

 

 

Abel mě vyzvedl ráno u GPO, přišel jen o půl hodinky pozdě, takže docela v pohodě. Měl na sobě starou zimní bundu, protože si pořídil nový kompakt Olympus a bundou ho maskoval. Do Nganda jsme dorazili po půl hodině. Cestou k centru mě doprovázel pokřik malých černoušků. Ngando bylo trochu jiné, vyrostlo tu několik nových budov, jedna nízkopodlažní před Abelovým centrem.  

 

 

Během dne jsme probrali hodně věcí, jak k Fair, tak k centru pro děti z ulice. Abel vidí cestu pomoci tak, že by centrum mělo sloužit preventivně pro děti, které by bez pomocné ruky na ulici skončit mohly plus zatím pro pět dětí z ulice a za rok se uvidí.  

 

 

   

 

 

Úterý 28.8.2007  

 

 

Ráno jsem šla s Tomášem na Turaga road s cílem udělat interview s kluky na ulici a pár záběrů na video kameru pro náš dokument. Rozhovor s Davidem dopadl na výbornou, záběry byly o trochu horší, ale také dobré. Točily se až na konci ulice, kde už byly jen samé odpadky a lidé na ulici. Na kameru nám ukazovali, co jedí. Snažila jsem se ovládat, ale strašně se mi zvedal žaludek. Jeden z místních, když Tomáš filmoval v pozadí, mě sjel dost nehezkým pohledem. Nakonec mě David odvedl do místního podniku, kde jsme si mohli v klidu povídat. Ukazovala a předkládala jsem mu Tomášův článek v Instinktu z minulého roku. Za chvíli se k nám připojil ještě jeho bratr John a zpruzený Tomáš, kterému nešlo fotografování jak si představoval.  

 

 

Kluci mi říkali, že mají zkušenost s pořádáním workshopu týkajícího se drog a souhlasili, že mohou něco podobného udělat pro centrum v Ngandu.  

 

 

Kolem jedenácté jsme se s nimi vypravili pro ID kartu – resp. Pro Davidovu, který o ni žádal někdy v listopadu minulého roku. Prý je to blízko. Prošli jsme trhem, který vypadal jako slum, potom dalším slumem, sotva jsme už stáli na nohách, od rána jsme nic nepili ani nejedli. Po dlouhých průtazích, kdy už to vypadalo, že David se vrátí na Turaga bez ID karty, ji konečně získal. Důvod k oslavě, bude mít větší šanci získat práci.  

 

 

Zpátky jsme si s Tomášem vzali matatu a dohodli se s kluky, že s námi pojedou odpoledne do Nganda prohlédnout si centrum. Sešli jsme se s místními, udělali rozhovor s Abelem a s místními dětmi a cestou zpátky jsme pro kontrast nafilmovali místní supermarket.  

 

 

   

 

 

Středa 29.8.2007  

 

 

Gardy na nás čekal v deset hodin před Nakumatem. Přemístili jsme se na River side na stanoviště matátů. Hodně se tam změnilo, žádné děti s lepidly, žádný nebezpečný průchod. Matát střední velikosti nás odvezl oklikou – měla to být zkratka – do Dandory, kde nás přivítaly známé obličejíčky místních dětí, Gardwellova mamka, sestra a jeden z bratrů. Na stěně visely fotografie, jedna zobrazovala naší úplně první skupinku z cesty v roce 2005 a ta druhá Gardwella, Evanse, Abela a mě z minulého roku z víkendového semináře v Karen.  

 

 

Gardy nám pustil svoji hudbu, kterou nahrál ve studiu. Tomáš šel zatím fotit na skládku a my se s Gardym dívali na jeho oblíbený film, který byl natáčený v Praze a potom mě provedl Dandorou, ve které se toho přílíš nezměnilo. I skládka zůstala stejná. Cestou zpátky jsme uvízli v zácpě.  

 

 

   

 

 

Čtvrtek 30.8.2007  

 

 

Ráno jsem jen tak tak stihla být v devět před Nakumatem, kde jsem se měla setkat s Henrym. Už bylo téměř čtvrt na deset a Henry nikde. Pak mi došlo, že jsem mu řekla před poštou a ne před supermarketem a tak jsem pádila k GPO.  Henry, který zatím dodržoval evropský čas, byl již trochu netrpělivý. Cestou jsme vyzvedli Tomáše v internetové kavárně a vydali se matátem do Henryho kanceláře, kde pracuje jako architekt. Kancelář se nacházela v šestém patře poblíž slumu Buru buru. Z vysoké budovy nám pořídil několik záběrů na videokameru, kterou jsem nyní nosila s sebou téměř všude. Do počítače jsme mu z flash disku zkopírovali pozvánku na výstavu o dětech ulice a také banner, který Tomáš vytvořil před odletem do Keni. Jedná se zatím o pilotní projekt, tak jsme propagaci příliš neřešili, banner byl vlastně Henryho nápad. V počítači nám promítl projekty, na kterých teď pracují, ukázal nám fotografickou knihu o Norsku a vydali jsme se do jeho obydlí do Kalifornie. Naše představy se se skutečností příliš nezbližovaly, Kalifornie vypadala jako lepší Dandora. Na Henryho otázku, co považuji za moje nejoblíbnější keňské jídlo, jsem bez váhání odpověděla – chapati a sukuma wiki. Hned na to poslal svoji sestřenici na nákup a později nás učila, jak se sukuma wiki připravuje. Chutnala výtečně.  

 

 

Hodiny ukazovaly jednu odpoledne a ve dvě hodiny jsme měli domluvenou schůzku s ostatními v Aboreturmu. Ve dvě hodiny jsme ještě vyzvedávali Davida z Turaga a potkali jsme Ince. David nakonec nemohl, rychle jsme nasedli do matatu 48 směr Kilelewesha. Cestou mi stále někdo telefonoval. V parku to bylo, jako by nás někdo praštil do hlavy, nával čerstvého vzduchu po zasmogovaných nairobských ulicích musela naše těla chvíli zpracovávat. Účastnili se: Pauline, Abel, Gardy, Henry, Hillary, Ince, Peter M, Awal, Tomáš.  

 

 

Program: Fair a jeho principy plus diskuze, Fair v Keni a jeho legální forma, Centrum pro děti ulice v Ngandu, Současné výstavy plus další, osobní práce – pozitivní vlastnosti. Schůzku nám na půl hodiny přerušili kolemjdoucí strážnící, kteří nám tvrdili, že v parku je zakázáno natáčet na videokameru pod pokutou KHS 2500. Hádali jsme se s nimi skoro do krve, jenže bohužel, ta cedulka tam opravdu visela. Jak to dopadlo? Přispěli jsme KHS 500 jako dar parku na jeho udržování.  

 

 

Na další schůzku jsme se domluvili za týden v neděli, až se vrátíme z venkova. Do Kileleweshy nás doprovázel Awal, který pochází ze severní Keni z Garisy poblíž somálské hranice.  

 

 

   

 

 

Pátek 31.8.2007  

 

 

Měla jsem dopoledne čas a tak jsem se vydala s Gardym a s Tomášem do rehabilitačního centra pro děti ulice, kam je údajně vláda uklízí z ulic. Jeli jsme docela daleko, i když Gardy povídal, že je to pěší vzdálenost. Vystoupili jsme u maličkého slumu Ma…., který jsme procházeli pěšky. Společně jsme to označili jako jedno z nejhorších míst v Nairobi, všude nás doprovázely nevraživé pohledy místních lidí. Rehabilitační centrum stálo na roku tohoto slumu. Po krátkém rozhovoru s místním jsme zjistili, že děti byly přemístěny do jiného ústavu poblíž čtvrti Kalifornia – do Bahati Rehabilitation Center. Zašli jsme za ředitelem, Gardy mu ukázal materiály o Fair a vysvětlil Tomášovy záměry, že by rád fotograficky mapoval pokračování jejich životů. Ředitelovi se to líbilo, provedl nás centrem a řekl Tomášovi, ať přijde v pondělí. V centru nyní ubytovávají kolem 140 dětí, chodí do školy, do kostela a v centru si každý den vaří. Dva z nich nás doprovázeli na zpáteční cestě a pořád tahali z Tomáše peníze.  

 

 

Po rozloučení jsme si zašli nostalgicky do Tree House Café poblíž Polytechniku, kde jsme zkontaktovaly téměř všechny současné spolupracovníky. Zastavil se za námi Alfred a Charles.  

 

 

Odpoledne jsme strávili s Peterem.  

 

 

   

 

 

Sobota 1.9.2007  

 

 

Sobotu jsem strávila s Peterem spíše takovou přátelskou návštěvou, vzal mě do Nairobského národního parku a pak jsme si povídali u něj v Langatě poblíž Wilsonova letiště.  

 

 

O půl sedmé jsme měli sraz s Abelem, Henrym a Gardwelem na naši cestu po západní Keni.  

 

 

Právě včera jsme si s Tomášem říkali, jak nám všechno dobře jde, až příliš dobře. Následující dny ale ukázaly, že právě tato cesta příliš jednoduchá nebude.  

 

 

Náš sraz byl takový po africku. Gardy dorazil o půl hodiny později, Abel o hodinu později a i přesto, že jsme na Henryho čekali přes hodinu, tak nedorazil. Potom Abelovi telefonoval, až sebou hýbneme, že už nám hlídá místa v Nyamira expresu. Cesta nočním Nairobi stála za to. Všude plno lidí, Abel nám prorážel cestu, za centrem to začalo být ještě zajímavější, musela jsem si šátkem zakrývat bílý obličej, aby mně tam nikdo neublížil. Mzungu fakt vzbuzoval velkou pozornost, obzvlášť v Nyamira expresu. Potom jsme s Gardym vyrazili ještě na místní toalety. Gardy o mě opravdu pečoval a ani na chvíli mě nespustil z očí.  

 

 

Autobus vyrazil z Nairobi v devět hodin večer. Po hodině relativně pohodlné jízdy nás začal autobus řádně proklepávat, ale řidič neměl potřebu zpomalit ani na špatné silnici. Sem tam někomu spadlo na hlavu zavazadlo, když se autobus příliš naklonil na stranu. Nejhorší část cesty se mi zdála hodina před Narokem, kde řidič udělat přestávku. Ochladilo se. Abel si oblékl čepici a já ho vůbec nemohla poznat. Pořád jsem se Henryho ptala, kde je a přitom jsem seděla vedle něj.  

 

 

   

 

 

Neděle 2.9.2007  

 

 

Autobus dorazil do Kisii  ve čtyři hodiny ráno. Vystoupili jsme do tmy. Abela nenapadlo nic jiného než si jít sednou do hospody plné opilých lidí, stejně nás odtamtud vyhodili. Ani tak bych tam nechtěla trávit čas do rána, jako běloch jsem tam vzbuzovala docela slušnou pozornost. Udělali jsme několik kroků vedle do tiššího podniku, kde jsem na dvě hodiny usnula s hlavou na stole. Gardymu se udělalo špatně od žaludku, ale po sklenici teplé vody to polevilo.  

 

 

Autobus mi také slušně rozházel žaludek a když přede mě kluci postavili keňský čaj s mlékem, málem jsem se pozvracela. Viděli, že to nepůjde a objednali mi obyčejný černý čaj.  

 

 

Naše první cesta vedla do Abelova rodného domku. V Kisii nemohl najít ani stanoviště matátů. Po dvou hodinách se poštěstilo a po další hodině jsme vyjeli. Pořád jsem kašlala, asi z toho prachu cestou, bylo to čím dál horší, ale pořád to byl jenom kašel.  

 

 

Stále na mě někdo něco pokřikoval, už to bylo docela otravné, tady asi bělochy moc často nepotkávají. Cestou nám řidič ukazoval místo, kde se předevčírem srazil náklaďák s třemi matáty se strašlivou bilancí téměř třiceti mrtvých lidí.  

 

 

Silnice stoupala a horšila se, ale upřímně, po minulé cestě na Rusinga Island mě to moc nevyvádělo z míry.  

 

 

Abelova rodina byla moc sympatická, pobyli jsme chvíli s jeho příbuznými a s místními ženami, kde jim Abel povídal o nově vznikající organizaci Fair. Brzy jsme se však museli rozloučit a vydat se na cestu do Homabay, na velmi zajímavou cestu.  

 

 

První matát byl velmi přeplněný, seděli jsme až vzadu a na klíně další lidi. Už jsem skoro dostávala klaustrofobii. Říkala jsem si, že tolik lidí se do toho matátu snad nemůže ani vejít a vešlo se. Matát se rozjížděl po krajnici prudce z kopce, už jsem si říkala, že nemůže být hůř. A bylo hned v dalším matátu. Na přestupu v jedné vesnici nás zastihla průtrž mračen. Byla neděle a jezdilo málo matátů. Jakmile dorazil jeden s nápisem Homabay, lidé se na něj vrhli, lezli přes sebe hlava nehlava, hlavně, aby dostali svoje místečko, ne příliš velké. Tato situace se opakovala třikrát a kluci se rozhodli, že musíme něco udělat, nebo se do Homabay dneska nedostaneme. Přestávalo pomalu pršet.  

 

 

Do dalšího matátu nalezl Henry s Abelem a s Gardym zadním okénkem a hlídali mi tam místo. Viděla jsem jednodušší udělat totéž, ale kluci chtěli, abych nastoupila dveřmi. Než jsem se k nim dostala, tak je lidi prostě utrhli, jak se strkali a prali, aby se dostali do dopravního prostředku.  

 

 

Opět začalo lít, matát nebyl vybavený ani stěračem, cesta se zhoršovala, no jednoduše jeli jsme stále naklonění na jednu stranu, podle toho, kde bylo méně půl metru hlubokých výmolů. Říkala jsem si, jestli my se nikde nepřevrhneme, že to bude zázrak. Zázrak se stal a my jsme hrůzou zelení vystoupili v Homabay. Už jsem skoro nestála na vlastních nohách. Těšila jsem se, že někde zalezeme do nějakého domečku a já se z toho pořádně vyspím. Namísto toho jsme nasedli do dalšího, tentokrát aspoň velkého matátu. Tahle jízda snad byla úplně nejhorší. Řidič byl opilý a na silnici, kde matáty obyčejně jezdily 20 – 30 km/h tenhle jel přes osmdesát. Kluci se pak smáli, že nás málem zabil. Conductor dokonce místy visel za ruce místo dveří a houpal se při divoké jízdě. Po hodině hrůzy se matát zahrabal v bahně. Museli jsme i s batohy vystoupit a pokračovat pěšky. Už jsem měla pocit, že se mi to zdá, když jsem zapadla do půlky lýtek do bahna. To jsem ještě netušila, jak ta cesta bude dlouhá. Abel zahučel do bahna celý i s jeho kufrem, který nesl na hlavě. Všude byla tma, neviděli jsme na cestu, kluci svítili jen světlem z mobilů, protože jsme neměli baterku. Gardwell mě doslova vlekl, protože už jsem byla vyčerpaná kvůli nemoci. Normálně bych to považovala za úžasné dobrodružství, ale teď mi to moc nepřidalo. Každou chvíli se z křovin a stromů ozývaly různé zvuky, prý tu nežije nic nebezpečného. Došli jsme k nějaké vesnici, jak jsem byla šťastná. Vzápětí jsme zjistili, že Gardyho prarodiče bydlí ještě kousek od tohoto místa. Nedovedla jsem si představit, že ještě někam půjdu.  

 

 

Vyrazili jsme znovu do tmy ještě větším blátem. Ani jsem neměla sílu na sebe stříkat repelent, říkala jsem si, že tu musí být hodně malarických komárů. Něco mě poštípalo. Už jsme šli přes hodinu a stále nebylo vidět žádné světlo, žádná naděje a Gardy pořád opakoval, že je to jen kousek. Abel, po té, co opět spadl do bahna, začínal být zoufalý.  

 

 

Po dvou hodinách chůze lesem jsme zatočili doleva a v dálce jsme spatřili světlo, konečně, domek Gardyho prarodičů. Prohodili jsme s nimi svahilsky pozdrav a pár frází, protože podle očekávání neovládali angličtinu.  

 

 

Sesunula jsem se do křesla, Gardy mě vysvléknul, dal mi čisté oblečení, bylo mi fakt blbě. Nikdy jsem si nepřipadala tak…..vlastně ani nevím jak, byl to pocit takové bezmoci a zoufalství…byla jsem někde na samotě dvě hodiny chůze šíleným bahnem a vodou od civilizace. Poslala jsem smsku do Čech kamarádovi, aby mě trochu povzbudil.  

 

 

Gardy mě uložil do pokoje s kluky si lehnul do vedlejšího pokoje. Nebylo mi dobře a tak jsem v noci přišla za nimi.  

 

 

   

 

 

Pondělí 3.9.2007  

 

 

Ráno mi bylo pořád špatně, za noc to moc nepřešlo. Po hodině se to trochu zlepšilo, dokázala jsem se umýt a podívat se po okolí, protože včera jsme přišli pozdě v noci díky velkému dešti a blátu. Gardwell mi vypral všechno oblečení z pod nánosů bahna a vyčistil boty.  

 

 

Za hodinu se můj zdravotní stav začal prudce zhoršovat. Vylezla mi teplota, celé tělo se mi orosilo a byla mi strašlivá zima, když venkovní teplota mohla být kolem pětatřiceti stupňů. Já jsem ležela na gauči ve dvou svetrech, Gardyho zimní bundě a pod teplou dekou. Točila se mi hlava, pořád jsem kašlala a špatně se mi dýchalo. Při pohledu na chapati ke snídani se mi chtělo zvracet. Donutila jsem se do sebe dostat dva kousky, protože jsem věděla, že na nejbližší matát je to hodinu chůze a za minulé dva dny jsem skoro nejedla. Když jsem viděla, jak se to rychle zhoršuje, snažila jsem se přesvědčit kluky, abychom vyrazili co nejdřív, abych se vůbec zvládla postavit na nohy. Abel rozhodl, že bude nejlepší jít do Homabay do nemocnice, že těžko můžu pokračovat v cestě do Webuye.  

 

 

Po další hodině se všichni začali modlit, to už mi bylo fakt špatně. Pak mě Gardy popadl a vlekli jsme se do vesnice. Celou dobu mi povídal, že nesmím ztrácet naději, že Bůh je se mnou a že když budu věřit, že to zvládnu. Šlo se mi strašně těžko, nohy se mi pletly a sem tam uvízly ještě ve zbytku bláta po vydatném dešti. Vypadalo to, že se schyluje k dalšímu.  

 

 

Měla jsem neskutečnou radost, když jsem v dálce spatřila vesnici, kde do mě kluci nalili litr sprite.  

 

 

Během tří hodinového čekání na matát se mi udělalo zase úplně dobře. Prostě to přešlo, cítíla jsem se úplně zdravě. Kluci tomu nadšeně přihlíželi, že tedy z Homabay můžeme pokračovat do Kisumu a do Webuye, protože už doktora nepotřebuji.  

 

 

Cestou matátem se můj stav zase zvrátil. Střídaly se mi dobré a špatné stavy, přičemž ty špatné se zhoršovaly. Opět na mě přišla zimnice, horečka a sotva jsem stála na nohách. V Homabay nám místní obyvatel doporučil „kliniku“, kde se rozhodli mi udělat test na malárii. Už jsem skoro ztrácela vědomí a stačila říct Henrymu, aby použili moje jehly, které mi dal Tomáš s sebou. Pak už moc nevím, jestli je použili, protože mi několikrát brali krev.  

 

 

Píchli mě do prstu a krev rozetřeli na sklíčku. Mezitím se mi na židli zatočila hlava a moje tělo se začalo nekontrolovatelně kývat ze strany na stranu, až jsem spadla ze židle. Pak si mě všimli Gardy s Henrym, kteří mě popadli a vlekli na lehátko. Opět se mi zatočila hlava a sesunula jsem se k zemi. Probrala jsem se na lehátku, kdy jsem pořád nevěděla, co se vlastně děje. Hlava se mi pořád nějak divně kývala a břicho se mi zvedalo z lehátka. Nade mnou se skláněl Gardy, kterému jsem pořád opakovala, že nedokážu kontrolovat svoje tělo a že nevím, co se děje. Ptal se, jestli vím, kdo je. Z dálky jsem zaslechla, že mám nějaký typ malárie, který se v Keni nevyskytuje, že jsem si prý nejspíš přivezla malárii z Čech. Tak takhle asi vypadá malarický záchvat? Vždyť mi přece v Čechách žádnou malárii nemáme?!  

 

 

Řekli nám, že musíme do District Hospital v Homabay, že tady na to nemají léky. Pořád se mi divně kroutilo tělo. Kluci mě odnesli do taxíku, zase mi byla hrozná zima, horečka mi vyskočila na čtyřicet jedna.  

 

 

V nemocnici mě položili na lehátko, měla jsem strach, že ztratím vědomí. Neměli tam ani nic na teplotu. Prostě jsem tam jen tak ležela a skoro se loučila se životem. Už mi bylo tak blbě, že se mi ani nechtělo bojovat. Chvílemi jsem přestávala cítit ruce, potom obličej i jazyk, nebyla jsem schopná ze sebe vydat nic než nesmyslné zvuky. V hlavě jsem si vždycky sestavila větu a vypadl ze mě úplný nesmysl. Gardy na mě vyděšeně koukal, ani na minutu mi nepustil ruku. Už jsem byla tak blízko, před očima se mi promítl celý život, tak moc jsem nechtěla umřít, ale už jsem neměla sílu.  

 

 

Kluci na základě Tomova telefonátu přesvědčili doktora, aby mi udělal testy na tyfus a znovu testy na malárii. Za hodinu přišel s tím, že je to tyfus. Sestra se mě zeptala, jestli mám něco na teplotu. Gardy v kapse mé bundy vyhrabal Ibalgin 400, který mi během večera pomohl srazit teplotu. Doktor se rozhodl, že mi dá žilně antibiotika, aby mě stabilizoval a že si mě tam nechá přes noc. Kluci je museli jít sehnat do lékárny. Mezitím mě Gardy odvedl do velké místnosti se čtyřiceti dalšími posteli a sténajícími lidmi, kde mi jednu postel přidělili. Pořád mi bylo zle, ale přestal ten záchvat a zase jsem cítila svoje tělo. Měla jsem strach, že se to vrátí. Doktor mi píchnul antibiotika a během noci se mi znatelně ulevilo. Pořád jsem kašlala a byla hodně slabá, ale žila jsem, mohla jsem relativně dýchat a kontrolovat svoje tělo. Večer do mě kluci ještě nacpali pár lžiček rýže a pak usnuli na židlích u mojí postele s tím, že mě neopustí a budou se mnou, dokud mi nebude zase dobře. Nechtěla jsem umřít, ale říkala jsem si, kdyby to přece jen přišlo, s kluky mi bylo dobře, Gardwell mě pořád držel za ruku a slíbil, že to přežiji. Měl pravdu. Ráno jsem dostala další antibiotika žilou a řekli mi, že jsem stabilizovaná a že mám hodně odpočívat. A že to není tyfus ale zápal plic. Byla jsem z těch jejich diagnóz docela zmatená, ani ne během 12 hodin to byly různé tři nemoci, jedna lepší než druhá. Ten zápal plic byl nejschůdnější varianta. Doktor si za noc v nemocnici vzal pouze sto keňských šilinků. Nechtělo se mi vstávat s postele. Strašně mě bolely žebra, , ale kluci mě chtěli dostat z nemocnice, že prý to není dobré prostředí pro uzdravení. Dotáhli mě do „hotelu“ na postel a přinesli jídlo. Kolem poledne Henry s Abelem odjeli do Webuye a my jsme s Gardym čekali a čerpali sílu na večerní autobus do Nairobi. Gardymu se udělalo špatně, prý malárie. Dala jsem mu antibiotika, která jsem měla s sebou, do večera se zpravil.  

 

 

Kombinace špatné cesty a studeného vzduchu cestou do Nairobi byla pro moje plíce šílená, nicméně, nedalo se nic jiného dělat.  

 

 

   

 

 

Středa 5.9.2007  

 

 

Autobus dorazil do Nairobi ve tři hodiny ráno. Tom na nás měl čekat v pět u Hiltonu. Vypili jsme čaj v místním podniku a čekali, až se aspoň trochu rozední. Gardy nechtěl bez světla vyrazit, ale můj stav se zase zhoršoval a tak jsem ho nakonec umluvila. Vzal mi batoh a vydali jsme se za Tomem. Studený vzduch byl pro moje plíce peklo.  

 

 

Sotva jsme dojeli k Lucce, ozval je ještě navíc průjem, nejspíš vedlejší účinek antimalarik. Zhruba to tak odpovídalo, minule to začalo také po páté tabletě.  

 

 

Lucka nám doporučila nemocnici Avenue Hospital ve čtvrti Parklands. Byli strašně moc příjemní, odebrali mi krev, změřili tlak, udělali rentgen. Výsledky z Homabay ukazovaly vysokou bakteriologickou infekci, nicméně potvrdili tu zápal plic. Dostala jsem antibiotika a mazala do postele.  

 

 

   

 

 

Čtvrtek 6.9. – neděle 16.9.2007  

 

 

Těchto  pár dní jsem střídavě trávila v posteli a v nemocnici, v neděli k večeru se to začalo zlepšovat, tak doufám, že už ta křivka zlepšování nebude mít žádné propady.  

 

 

V neděli proběhla schůzka a v pondělí se za mnou zastaví Abel, abych věděla, co všechno probrali a abychom probrali zbylé záležitosti.  

 

 

S Abelem jsme všechno probrali a ve středu si mě nechali v nemocnici v Parklands Avenue Hospital s podezřením na malárii.  

 

 

V pátek jsme si udělali poslední schůzku v nemocnici. Přišli Henry, Abel, Gardwell a Jane a bylo to moc fajn. Doprobrali jsme zbylé záležitosti, kalendář aktivit na příští rok a následovalo loučení. Budou mi chybět.  

 

 

V sobotu ráno jsem byla propuštěna z nemocnice a jeli jsme téměř přímo na letiště v doprovodu Petera, Gardyho a Davida z Turaga. Loučení se neobešlo bez slziček.  

 

 

   

 

 

Shrnutí  

 

 

Když se tak poohlédnu za tímto měsícem plným zážitků, z větší části naštěstí pozitivních, říkám si, že to bylo zvláštní. Věřím, že vše má svůj důvod. Keňani se mě stále ptali, jestli si teď nerozmyslím jezdit do Keni. Nemusela jsem moc přemýšlet o vhodné odpovědi. I v době, kdy mi bylo v Keni nejhůř, jsem nad tím vůbec nepřemýšlela. Vidím to jako svoji cestu. Pokud bych se otevřela obavám, nežila bych život, jaký chci. Mám je tam moc ráda a chci jim pomáhat. A pokroky jsou opravdu vidět.

 

Na nairobské přistávací dráze dosedl náš Airbus A-320 společnosti Quatar Airways ve dvě hodiny odpoledne místního času. Tak jsme se opět po dlouhém roce ocitli v Keni, tentokrát kapku v jiném složení, já a Tomáš. Naše batohy přiletěly v docela dobrém stavu a na letišti nás čekala Lucka, která nás odvezla do čtvrti Kilelewesha, které se mělo stát naším dočasným působištěm po dobu třech týdnů.  

 

 

Odpoledne a večer nám Lucka povyprávěla, jak je to letos v Keni všechno na h…, jak se tu zhoršila kriminalita, jaké jsou velké rozdíly mezi chudými a bohatými, no zkrátka, dostali jsme z toho slušnou depku, že nic z toho, co se tu chystáme dělat, nemá moc velký smysl. Večer jsem šla ještě s Luckou nakoupit do místního řeznictví. Asi jsem dostala kulturní šok, protože když jsem viděla, jak tam visí ten kus krávy jen tak v místnosti, žádná chladnička…..no, docela mě moje reakce překvapila, napotřetí už bych mohla být zvyklá.  

 

 

Pak jsme raději šli spát a já doufala, že ráno to bude lepší.  

 

 

   

 

 

Neděle 26.8.2007  

 

 

O moc lepší to nebylo. Oblékla jsem se, nasedla na matát a vypravila se k General Post Office, kde na mě měl v deset hodin čekat Abel, vzpěrný bod naší nové organizace. Abel už díky Daně věděl, že jsem odešla od Humanistů a rozhodl se pokračovat s námi. Ještě pořád jsem si neuvědomovala, že jsem vlastně v Africe, jako by to všechno šlo kolem mě a já se na to dívala z výšky. Tak jsem tam tak seděla u pošty na patníku a pozorovala okolí. Nairobi se změnilo, Council vysadil víc stromů, ale také přibylo více aut a více smogu. Oproti minulému roku tu bylo dost chladné počasí. Už jsem čekala skoro hodinu a Abel nikde. Hodina se dá ještě tolerovat. Když už to bylo přes hodinu, lehce jsem znervózněla, kde se ten náš nejspolehlivější pracovník vlastně nachází. Včera se nám nepodařilo zaktivovat keňskou simku z minulého roku, tak jsem zatím fungovala jen na české, což mi docela křížilo plány, přece jen posílat zprávy z českého čísla není nejlevnější, ale i tak jsem mu napsala. Abel odepsal, že je v zácpě v matatu na cestě z Nganda a že mi psal na staré číslo.  

 

 

Za hodinu a půl po našem plánovaném srazu jsem ho konečně spatřila. Usměvavý, nastrojený v modré košili se žlutou kravatou. Docela se mi ulevilo.  

 

 

Sedli jsme si do nedalekého fastfoodu a Tomáš zatím vyrazil za kluky na Turaga road. S Abelem jsme si za ten rok měli hodně co povídat a to nejen pracovně.  

 

 

V jednu hodinu dorazil Tomáš s Davidem z Turaga road. Bylo milé ho zase vidět. Zjistili jsme, že spolupracují s Undugu society, která se specializuje na děti ulice a že tento měsíc mají dostat ID karty a budou mít tak větší možnost legálně pracovat. Cestou jsme si s Davidem povídali. Je sirotek, pochází z Naroku, matku mu zabili, otec zemřel při autohavárii a tak odešel do Nairobi hledat nějaké živobytí. V Naroku to pro něj prý bylo těžké. V současné době spí v týdnu na Turaga road poblíž nairobského centra a víkendy tráví se svým bratrem Johnem a sestrou ve slumu v Korokochu, který je jedním z nejhůře hodnocených slumů.  

 

 

V Aboretu, veřejném parku, jsme byli zatím sami. Postupně dorazili Paul, Henry, Peter, Gardwell, bylo milé je opět vidět. Na schůzce jsme probrali změny v organizaci, většina se po deseti minutách přemýšlení rozhodla pokračovat s Fair. Zahráli jsme si pavučinu, která měla signalizovat propojení jednotlivců. Peter nás po schůzce odvezl „domů“.  

 

 

Večer jsme si dali vodku.  

 

 

   

 

 

Pondělí 27.8.2007  

 

 

Abel mě vyzvedl ráno u GPO, přišel jen o půl hodinky pozdě, takže docela v pohodě. Měl na sobě starou zimní bundu, protože si pořídil nový kompakt Olympus a bundou ho maskoval. Do Nganda jsme dorazili po půl hodině. Cestou k centru mě doprovázel pokřik malých černoušků. Ngando bylo trochu jiné, vyrostlo tu několik nových budov, jedna nízkopodlažní před Abelovým centrem.  

 

 

Během dne jsme probrali hodně věcí, jak k Fair, tak k centru pro děti z ulice. Abel vidí cestu pomoci tak, že by centrum mělo sloužit preventivně pro děti, které by bez pomocné ruky na ulici skončit mohly plus zatím pro pět dětí z ulice a za rok se uvidí.  

 

 

   

 

 

Úterý 28.8.2007  

 

 

Ráno jsem šla s Tomášem na Turaga road s cílem udělat interview s kluky na ulici a pár záběrů na video kameru pro náš dokument. Rozhovor s Davidem dopadl na výbornou, záběry byly o trochu horší, ale také dobré. Točily se až na konci ulice, kde už byly jen samé odpadky a lidé na ulici. Na kameru nám ukazovali, co jedí. Snažila jsem se ovládat, ale strašně se mi zvedal žaludek. Jeden z místních, když Tomáš filmoval v pozadí, mě sjel dost nehezkým pohledem. Nakonec mě David odvedl do místního podniku, kde jsme si mohli v klidu povídat. Ukazovala a předkládala jsem mu Tomášův článek v Instinktu z minulého roku. Za chvíli se k nám připojil ještě jeho bratr John a zpruzený Tomáš, kterému nešlo fotografování jak si představoval.  

 

 

Kluci mi říkali, že mají zkušenost s pořádáním workshopu týkajícího se drog a souhlasili, že mohou něco podobného udělat pro centrum v Ngandu.  

 

 

Kolem jedenácté jsme se s nimi vypravili pro ID kartu – resp. Pro Davidovu, který o ni žádal někdy v listopadu minulého roku. Prý je to blízko. Prošli jsme trhem, který vypadal jako slum, potom dalším slumem, sotva jsme už stáli na nohách, od rána jsme nic nepili ani nejedli. Po dlouhých průtazích, kdy už to vypadalo, že David se vrátí na Turaga bez ID karty, ji konečně získal. Důvod k oslavě, bude mít větší šanci získat práci.  

 

 

Zpátky jsme si s Tomášem vzali matatu a dohodli se s kluky, že s námi pojedou odpoledne do Nganda prohlédnout si centrum. Sešli jsme se s místními, udělali rozhovor s Abelem a s místními dětmi a cestou zpátky jsme pro kontrast nafilmovali místní supermarket.  

 

 

   

 

 

Středa 29.8.2007  

 

 

Gardy na nás čekal v deset hodin před Nakumatem. Přemístili jsme se na River side na stanoviště matátů. Hodně se tam změnilo, žádné děti s lepidly, žádný nebezpečný průchod. Matát střední velikosti nás odvezl oklikou – měla to být zkratka – do Dandory, kde nás přivítaly známé obličejíčky místních dětí, Gardwellova mamka, sestra a jeden z bratrů. Na stěně visely fotografie, jedna zobrazovala naší úplně první skupinku z cesty v roce 2005 a ta druhá Gardwella, Evanse, Abela a mě z minulého roku z víkendového semináře v Karen.  

 

 

Gardy nám pustil svoji hudbu, kterou nahrál ve studiu. Tomáš šel zatím fotit na skládku a my se s Gardym dívali na jeho oblíbený film, který byl natáčený v Praze a potom mě provedl Dandorou, ve které se toho přílíš nezměnilo. I skládka zůstala stejná. Cestou zpátky jsme uvízli v zácpě.  

 

 

   

 

 

Čtvrtek 30.8.2007  

 

 

Ráno jsem jen tak tak stihla být v devět před Nakumatem, kde jsem se měla setkat s Henrym. Už bylo téměř čtvrt na deset a Henry nikde. Pak mi došlo, že jsem mu řekla před poštou a ne před supermarketem a tak jsem pádila k GPO.  Henry, který zatím dodržoval evropský čas, byl již trochu netrpělivý. Cestou jsme vyzvedli Tomáše v internetové kavárně a vydali se matátem do Henryho kanceláře, kde pracuje jako architekt. Kancelář se nacházela v šestém patře poblíž slumu Buru buru. Z vysoké budovy nám pořídil několik záběrů na videokameru, kterou jsem nyní nosila s sebou téměř všude. Do počítače jsme mu z flash disku zkopírovali pozvánku na výstavu o dětech ulice a také banner, který Tomáš vytvořil před odletem do Keni. Jedná se zatím o pilotní projekt, tak jsme propagaci příliš neřešili, banner byl vlastně Henryho nápad. V počítači nám promítl projekty, na kterých teď pracují, ukázal nám fotografickou knihu o Norsku a vydali jsme se do jeho obydlí do Kalifornie. Naše představy se se skutečností příliš nezbližovaly, Kalifornie vypadala jako lepší Dandora. Na Henryho otázku, co považuji za moje nejoblíbnější keňské jídlo, jsem bez váhání odpověděla – chapati a sukuma wiki. Hned na to poslal svoji sestřenici na nákup a později nás učila, jak se sukuma wiki připravuje. Chutnala výtečně.  

 

 

Hodiny ukazovaly jednu odpoledne a ve dvě hodiny jsme měli domluvenou schůzku s ostatními v Aboreturmu. Ve dvě hodiny jsme ještě vyzvedávali Davida z Turaga a potkali jsme Ince. David nakonec nemohl, rychle jsme nasedli do matatu 48 směr Kilelewesha. Cestou mi stále někdo telefonoval. V parku to bylo, jako by nás někdo praštil do hlavy, nával čerstvého vzduchu po zasmogovaných nairobských ulicích musela naše těla chvíli zpracovávat. Účastnili se: Pauline, Abel, Gardy, Henry, Hillary, Ince, Peter M, Awal, Tomáš.  

 

 

Program: Fair a jeho principy plus diskuze, Fair v Keni a jeho legální forma, Centrum pro děti ulice v Ngandu, Současné výstavy plus další, osobní práce – pozitivní vlastnosti. Schůzku nám na půl hodiny přerušili kolemjdoucí strážnící, kteří nám tvrdili, že v parku je zakázáno natáčet na videokameru pod pokutou KHS 2500. Hádali jsme se s nimi skoro do krve, jenže bohužel, ta cedulka tam opravdu visela. Jak to dopadlo? Přispěli jsme KHS 500 jako dar parku na jeho udržování.  

 

 

Na další schůzku jsme se domluvili za týden v neděli, až se vrátíme z venkova. Do Kileleweshy nás doprovázel Awal, který pochází ze severní Keni z Garisy poblíž somálské hranice.  

 

 

   

 

 

Pátek 31.8.2007  

 

 

Měla jsem dopoledne čas a tak jsem se vydala s Gardym a s Tomášem do rehabilitačního centra pro děti ulice, kam je údajně vláda uklízí z ulic. Jeli jsme docela daleko, i když Gardy povídal, že je to pěší vzdálenost. Vystoupili jsme u maličkého slumu Ma…., který jsme procházeli pěšky. Společně jsme to označili jako jedno z nejhorších míst v Nairobi, všude nás doprovázely nevraživé pohledy místních lidí. Rehabilitační centrum stálo na roku tohoto slumu. Po krátkém rozhovoru s místním jsme zjistili, že děti byly přemístěny do jiného ústavu poblíž čtvrti Kalifornia – do Bahati Rehabilitation Center. Zašli jsme za ředitelem, Gardy mu ukázal materiály o Fair a vysvětlil Tomášovy záměry, že by rád fotograficky mapoval pokračování jejich životů. Ředitelovi se to líbilo, provedl nás centrem a řekl Tomášovi, ať přijde v pondělí. V centru nyní ubytovávají kolem 140 dětí, chodí do školy, do kostela a v centru si každý den vaří. Dva z nich nás doprovázeli na zpáteční cestě a pořád tahali z Tomáše peníze.  

 

 

Po rozloučení jsme si zašli nostalgicky do Tree House Café poblíž Polytechniku, kde jsme zkontaktovaly téměř všechny současné spolupracovníky. Zastavil se za námi Alfred a Charles.  

 

 

Odpoledne jsme strávili s Peterem.  

 

 

   

 

 

Sobota 1.9.2007  

 

 

Sobotu jsem strávila s Peterem spíše takovou přátelskou návštěvou, vzal mě do Nairobského národního parku a pak jsme si povídali u něj v Langatě poblíž Wilsonova letiště.  

 

 

O půl sedmé jsme měli sraz s Abelem, Henrym a Gardwelem na naši cestu po západní Keni.  

 

 

Právě včera jsme si s Tomášem říkali, jak nám všechno dobře jde, až příliš dobře. Následující dny ale ukázaly, že právě tato cesta příliš jednoduchá nebude.  

 

 

Náš sraz byl takový po africku. Gardy dorazil o půl hodiny později, Abel o hodinu později a i přesto, že jsme na Henryho čekali přes hodinu, tak nedorazil. Potom Abelovi telefonoval, až sebou hýbneme, že už nám hlídá místa v Nyamira expresu. Cesta nočním Nairobi stála za to. Všude plno lidí, Abel nám prorážel cestu, za centrem to začalo být ještě zajímavější, musela jsem si šátkem zakrývat bílý obličej, aby mně tam nikdo neublížil. Mzungu fakt vzbuzoval velkou pozornost, obzvlášť v Nyamira expresu. Potom jsme s Gardym vyrazili ještě na místní toalety. Gardy o mě opravdu pečoval a ani na chvíli mě nespustil z očí.  

 

 

Autobus vyrazil z Nairobi v devět hodin večer. Po hodině relativně pohodlné jízdy nás začal autobus řádně proklepávat, ale řidič neměl potřebu zpomalit ani na špatné silnici. Sem tam někomu spadlo na hlavu zavazadlo, když se autobus příliš naklonil na stranu. Nejhorší část cesty se mi zdála hodina před Narokem, kde řidič udělat přestávku. Ochladilo se. Abel si oblékl čepici a já ho vůbec nemohla poznat. Pořád jsem se Henryho ptala, kde je a přitom jsem seděla vedle něj.  

 

 

   

 

 

Neděle 2.9.2007  

 

 

Autobus dorazil do Kisii  ve čtyři hodiny ráno. Vystoupili jsme do tmy. Abela nenapadlo nic jiného než si jít sednou do hospody plné opilých lidí, stejně nás odtamtud vyhodili. Ani tak bych tam nechtěla trávit čas do rána, jako běloch jsem tam vzbuzovala docela slušnou pozornost. Udělali jsme několik kroků vedle do tiššího podniku, kde jsem na dvě hodiny usnula s hlavou na stole. Gardymu se udělalo špatně od žaludku, ale po sklenici teplé vody to polevilo.  

 

 

Autobus mi také slušně rozházel žaludek a když přede mě kluci postavili keňský čaj s mlékem, málem jsem se pozvracela. Viděli, že to nepůjde a objednali mi obyčejný černý čaj.  

 

 

Naše první cesta vedla do Abelova rodného domku. V Kisii nemohl najít ani stanoviště matátů. Po dvou hodinách se poštěstilo a po další hodině jsme vyjeli. Pořád jsem kašlala, asi z toho prachu cestou, bylo to čím dál horší, ale pořád to byl jenom kašel.  

 

 

Stále na mě někdo něco pokřikoval, už to bylo docela otravné, tady asi bělochy moc často nepotkávají. Cestou nám řidič ukazoval místo, kde se předevčírem srazil náklaďák s třemi matáty se strašlivou bilancí téměř třiceti mrtvých lidí.  

 

 

Silnice stoupala a horšila se, ale upřímně, po minulé cestě na Rusinga Island mě to moc nevyvádělo z míry.  

 

 

Abelova rodina byla moc sympatická, pobyli jsme chvíli s jeho příbuznými a s místními ženami, kde jim Abel povídal o nově vznikající organizaci Fair. Brzy jsme se však museli rozloučit a vydat se na cestu do Homabay, na velmi zajímavou cestu.  

 

 

První matát byl velmi přeplněný, seděli jsme až vzadu a na klíně další lidi. Už jsem skoro dostávala klaustrofobii. Říkala jsem si, že tolik lidí se do toho matátu snad nemůže ani vejít a vešlo se. Matát se rozjížděl po krajnici prudce z kopce, už jsem si říkala, že nemůže být hůř. A bylo hned v dalším matátu. Na přestupu v jedné vesnici nás zastihla průtrž mračen. Byla neděle a jezdilo málo matátů. Jakmile dorazil jeden s nápisem Homabay, lidé se na něj vrhli, lezli přes sebe hlava nehlava, hlavně, aby dostali svoje místečko, ne příliš velké. Tato situace se opakovala třikrát a kluci se rozhodli, že musíme něco udělat, nebo se do Homabay dneska nedostaneme. Přestávalo pomalu pršet.  

 

 

Do dalšího matátu nalezl Henry s Abelem a s Gardym zadním okénkem a hlídali mi tam místo. Viděla jsem jednodušší udělat totéž, ale kluci chtěli, abych nastoupila dveřmi. Než jsem se k nim dostala, tak je lidi prostě utrhli, jak se strkali a prali, aby se dostali do dopravního prostředku.  

 

 

Opět začalo lít, matát nebyl vybavený ani stěračem, cesta se zhoršovala, no jednoduše jeli jsme stále naklonění na jednu stranu, podle toho, kde bylo méně půl metru hlubokých výmolů. Říkala jsem si, jestli my se nikde nepřevrhneme, že to bude zázrak. Zázrak se stal a my jsme hrůzou zelení vystoupili v Homabay. Už jsem skoro nestála na vlastních nohách. Těšila jsem se, že někde zalezeme do nějakého domečku a já se z toho pořádně vyspím. Namísto toho jsme nasedli do dalšího, tentokrát aspoň velkého matátu. Tahle jízda snad byla úplně nejhorší. Řidič byl opilý a na silnici, kde matáty obyčejně jezdily 20 – 30 km/h tenhle jel přes osmdesát. Kluci se pak smáli, že nás málem zabil. Conductor dokonce místy visel za ruce místo dveří a houpal se při divoké jízdě. Po hodině hrůzy se matát zahrabal v bahně. Museli jsme i s batohy vystoupit a pokračovat pěšky. Už jsem měla pocit, že se mi to zdá, když jsem zapadla do půlky lýtek do bahna. To jsem ještě netušila, jak ta cesta bude dlouhá. Abel zahučel do bahna celý i s jeho kufrem, který nesl na hlavě. Všude byla tma, neviděli jsme na cestu, kluci svítili jen světlem z mobilů, protože jsme neměli baterku. Gardwell mě doslova vlekl, protože už jsem byla vyčerpaná kvůli nemoci. Normálně bych to považovala za úžasné dobrodružství, ale teď mi to moc nepřidalo. Každou chvíli se z křovin a stromů ozývaly různé zvuky, prý tu nežije nic nebezpečného. Došli jsme k nějaké vesnici, jak jsem byla šťastná. Vzápětí jsme zjistili, že Gardyho prarodiče bydlí ještě kousek od tohoto místa. Nedovedla jsem si představit, že ještě někam půjdu.  

 

 

Vyrazili jsme znovu do tmy ještě větším blátem. Ani jsem neměla sílu na sebe stříkat repelent, říkala jsem si, že tu musí být hodně malarických komárů. Něco mě poštípalo. Už jsme šli přes hodinu a stále nebylo vidět žádné světlo, žádná naděje a Gardy pořád opakoval, že je to jen kousek. Abel, po té, co opět spadl do bahna, začínal být zoufalý.  

 

 

Po dvou hodinách chůze lesem jsme zatočili doleva a v dálce jsme spatřili světlo, konečně, domek Gardyho prarodičů. Prohodili jsme s nimi svahilsky pozdrav a pár frází, protože podle očekávání neovládali angličtinu.  

 

 

Sesunula jsem se do křesla, Gardy mě vysvléknul, dal mi čisté oblečení, bylo mi fakt blbě. Nikdy jsem si nepřipadala tak…..vlastně ani nevím jak, byl to pocit takové bezmoci a zoufalství…byla jsem někde na samotě dvě hodiny chůze šíleným bahnem a vodou od civilizace. Poslala jsem smsku do Čech kamarádovi, aby mě trochu povzbudil.  

 

 

Gardy mě uložil do pokoje s kluky si lehnul do vedlejšího pokoje. Nebylo mi dobře a tak jsem v noci přišla za nimi.  

 

 

   

 

 

Pondělí 3.9.2007  

 

 

Ráno mi bylo pořád špatně, za noc to moc nepřešlo. Po hodině se to trochu zlepšilo, dokázala jsem se umýt a podívat se po okolí, protože včera jsme přišli pozdě v noci díky velkému dešti a blátu. Gardwell mi vypral všechno oblečení z pod nánosů bahna a vyčistil boty.  

 

 

Za hodinu se můj zdravotní stav začal prudce zhoršovat. Vylezla mi teplota, celé tělo se mi orosilo a byla mi strašlivá zima, když venkovní teplota mohla být kolem pětatřiceti stupňů. Já jsem ležela na gauči ve dvou svetrech, Gardyho zimní bundě a pod teplou dekou. Točila se mi hlava, pořád jsem kašlala a špatně se mi dýchalo. Při pohledu na chapati ke snídani se mi chtělo zvracet. Donutila jsem se do sebe dostat dva kousky, protože jsem věděla, že na nejbližší matát je to hodinu chůze a za minulé dva dny jsem skoro nejedla. Když jsem viděla, jak se to rychle zhoršuje, snažila jsem se přesvědčit kluky, abychom vyrazili co nejdřív, abych se vůbec zvládla postavit na nohy. Abel rozhodl, že bude nejlepší jít do Homabay do nemocnice, že těžko můžu pokračovat v cestě do Webuye.  

 

 

Po další hodině se všichni začali modlit, to už mi bylo fakt špatně. Pak mě Gardy popadl a vlekli jsme se do vesnice. Celou dobu mi povídal, že nesmím ztrácet naději, že Bůh je se mnou a že když budu věřit, že to zvládnu. Šlo se mi strašně těžko, nohy se mi pletly a sem tam uvízly ještě ve zbytku bláta po vydatném dešti. Vypadalo to, že se schyluje k dalšímu.  

 

 

Měla jsem neskutečnou radost, když jsem v dálce spatřila vesnici, kde do mě kluci nalili litr sprite.  

 

 

Během tří hodinového čekání na matát se mi udělalo zase úplně dobře. Prostě to přešlo, cítíla jsem se úplně zdravě. Kluci tomu nadšeně přihlíželi, že tedy z Homabay můžeme pokračovat do Kisumu a do Webuye, protože už doktora nepotřebuji.  

 

 

Cestou matátem se můj stav zase zvrátil. Střídaly se mi dobré a špatné stavy, přičemž ty špatné se zhoršovaly. Opět na mě přišla zimnice, horečka a sotva jsem stála na nohách. V Homabay nám místní obyvatel doporučil „kliniku“, kde se rozhodli mi udělat test na malárii. Už jsem skoro ztrácela vědomí a stačila říct Henrymu, aby použili moje jehly, které mi dal Tomáš s sebou. Pak už moc nevím, jestli je použili, protože mi několikrát brali krev.  

 

 

Píchli mě do prstu a krev rozetřeli na sklíčku. Mezitím se mi na židli zatočila hlava a moje tělo se začalo nekontrolovatelně kývat ze strany na stranu, až jsem spadla ze židle. Pak si mě všimli Gardy s Henrym, kteří mě popadli a vlekli na lehátko. Opět se mi zatočila hlava a sesunula jsem se k zemi. Probrala jsem se na lehátku, kdy jsem pořád nevěděla, co se vlastně děje. Hlava se mi pořád nějak divně kývala a břicho se mi zvedalo z lehátka. Nade mnou se skláněl Gardy, kterému jsem pořád opakovala, že nedokážu kontrolovat svoje tělo a že nevím, co se děje. Ptal se, jestli vím, kdo je. Z dálky jsem zaslechla, že mám nějaký typ malárie, který se v Keni nevyskytuje, že jsem si prý nejspíš přivezla malárii z Čech. Tak takhle asi vypadá malarický záchvat? Vždyť mi přece v Čechách žádnou malárii nemáme?!  

 

 

Řekli nám, že musíme do District Hospital v Homabay, že tady na to nemají léky. Pořád se mi divně kroutilo tělo. Kluci mě odnesli do taxíku, zase mi byla hrozná zima, horečka mi vyskočila na čtyřicet jedna.  

 

 

V nemocnici mě položili na lehátko, měla jsem strach, že ztratím vědomí. Neměli tam ani nic na teplotu. Prostě jsem tam jen tak ležela a skoro se loučila se životem. Už mi bylo tak blbě, že se mi ani nechtělo bojovat. Chvílemi jsem přestávala cítit ruce, potom obličej i jazyk, nebyla jsem schopná ze sebe vydat nic než nesmyslné zvuky. V hlavě jsem si vždycky sestavila větu a vypadl ze mě úplný nesmysl. Gardy na mě vyděšeně koukal, ani na minutu mi nepustil ruku. Už jsem byla tak blízko, před očima se mi promítl celý život, tak moc jsem nechtěla umřít, ale už jsem neměla sílu.  

 

 

Kluci na základě Tomova telefonátu přesvědčili doktora, aby mi udělal testy na tyfus a znovu testy na malárii. Za hodinu přišel s tím, že je to tyfus. Sestra se mě zeptala, jestli mám něco na teplotu. Gardy v kapse mé bundy vyhrabal Ibalgin 400, který mi během večera pomohl srazit teplotu. Doktor se rozhodl, že mi dá žilně antibiotika, aby mě stabilizoval a že si mě tam nechá přes noc. Kluci je museli jít sehnat do lékárny. Mezitím mě Gardy odvedl do velké místnosti se čtyřiceti dalšími posteli a sténajícími lidmi, kde mi jednu postel přidělili. Pořád mi bylo zle, ale přestal ten záchvat a zase jsem cítila svoje tělo. Měla jsem strach, že se to vrátí. Doktor mi píchnul antibiotika a během noci se mi znatelně ulevilo. Pořád jsem kašlala a byla hodně slabá, ale žila jsem, mohla jsem relativně dýchat a kontrolovat svoje tělo. Večer do mě kluci ještě nacpali pár lžiček rýže a pak usnuli na židlích u mojí postele s tím, že mě neopustí a budou se mnou, dokud mi nebude zase dobře. Nechtěla jsem umřít, ale říkala jsem si, kdyby to přece jen přišlo, s kluky mi bylo dobře, Gardwell mě pořád držel za ruku a slíbil, že to přežiji. Měl pravdu. Ráno jsem dostala další antibiotika žilou a řekli mi, že jsem stabilizovaná a že mám hodně odpočívat. A že to není tyfus ale zápal plic. Byla jsem z těch jejich diagnóz docela zmatená, ani ne během 12 hodin to byly různé tři nemoci, jedna lepší než druhá. Ten zápal plic byl nejschůdnější varianta. Doktor si za noc v nemocnici vzal pouze sto keňských šilinků. Nechtělo se mi vstávat s postele. Strašně mě bolely žebra, , ale kluci mě chtěli dostat z nemocnice, že prý to není dobré prostředí pro uzdravení. Dotáhli mě do „hotelu“ na postel a přinesli jídlo. Kolem poledne Henry s Abelem odjeli do Webuye a my jsme s Gardym čekali a čerpali sílu na večerní autobus do Nairobi. Gardymu se udělalo špatně, prý malárie. Dala jsem mu antibiotika, která jsem měla s sebou, do večera se zpravil.  

 

 

Kombinace špatné cesty a studeného vzduchu cestou do Nairobi byla pro moje plíce šílená, nicméně, nedalo se nic jiného dělat.  

 

 

   

 

 

Středa 5.9.2007  

 

 

Autobus dorazil do Nairobi ve tři hodiny ráno. Tom na nás měl čekat v pět u Hiltonu. Vypili jsme čaj v místním podniku a čekali, až se aspoň trochu rozední. Gardy nechtěl bez světla vyrazit, ale můj stav se zase zhoršoval a tak jsem ho nakonec umluvila. Vzal mi batoh a vydali jsme se za Tomem. Studený vzduch byl pro moje plíce peklo.  

 

 

Sotva jsme dojeli k Lucce, ozval je ještě navíc průjem, nejspíš vedlejší účinek antimalarik. Zhruba to tak odpovídalo, minule to začalo také po páté tabletě.  

 

 

Lucka nám doporučila nemocnici Avenue Hospital ve čtvrti Parklands. Byli strašně moc příjemní, odebrali mi krev, změřili tlak, udělali rentgen. Výsledky z Homabay ukazovaly vysokou bakteriologickou infekci, nicméně potvrdili tu zápal plic. Dostala jsem antibiotika a mazala do postele.  

 

 

   

 

 

Čtvrtek 6.9. – neděle 16.9.2007  

 

 

Těchto  pár dní jsem střídavě trávila v posteli a v nemocnici, v neděli k večeru se to začalo zlepšovat, tak doufám, že už ta křivka zlepšování nebude mít žádné propady.  

 

 

V neděli proběhla schůzka a v pondělí se za mnou zastaví Abel, abych věděla, co všechno probrali a abychom probrali zbylé záležitosti.  

 

 

S Abelem jsme všechno probrali a ve středu si mě nechali v nemocnici v Parklands Avenue Hospital s podezřením na malárii.  

 

 

V pátek jsme si udělali poslední schůzku v nemocnici. Přišli Henry, Abel, Gardwell a Jane a bylo to moc fajn. Doprobrali jsme zbylé záležitosti, kalendář aktivit na příští rok a následovalo loučení. Budou mi chybět.  

 

 

V sobotu ráno jsem byla propuštěna z nemocnice a jeli jsme téměř přímo na letiště v doprovodu Petera, Gardyho a Davida z Turaga. Loučení se neobešlo bez slziček.  

 

 

   

 

 

Shrnutí  

 

 

Když se tak poohlédnu za tímto měsícem plným zážitků, z větší části naštěstí pozitivních, říkám si, že to bylo zvláštní. Věřím, že vše má svůj důvod. Keňani se mě stále ptali, jestli si teď nerozmyslím jezdit do Keni. Nemusela jsem moc přemýšlet o vhodné odpovědi. I v době, kdy mi bylo v Keni nejhůř, jsem nad tím vůbec nepřemýšlela. Vidím to jako svoji cestu. Pokud bych se otevřela obavám, nežila bych život, jaký chci. Mám je tam moc ráda a chci jim pomáhat. A pokroky jsou opravdu vidět.